V prvním čtení ze Skutků apoštolských jsme slyšeli o tom, jakým způsobem Lýdie uvěřila: „Pan jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem.“ Je to Bůh sám, který otevírá srdce člověka. Člověk není schopen z vlastních sil otevřít své hříchem zranené a zatvrzelé srdce. Ovocem tohoto otevření srdce je schopnost pozorně sledovat učení evangelia. Všichni jsme tak utvoření, že naše pozornost je soustředěna na naše srdce. Když něco osloví naše srdce, přitáhne i naši pozornost. Roztržitost je znakem toho, že něco jde mimo našeho srdce. Ušima sice posloucháme, ale naše pozornost směřuje k našemu srdci. Pokud chceme řešit svou roztržitost při modlitbě, musíme svou modlitbu spojit se svým srdcem. Mluvit v modlitbě s Pánem Ježíšem o tom, co nám skutečné leží na srdci.
Je důležité, abychom pravdy víry, které slyšíme přijali do svého srdce. O Panně Marii čteme v evangeliu, že Boží Slovo, které slyšela, hluboko chránila ve svém srdci. Přijmout do srdce, znamená „uvěřit s jistotou“. Jen taková víra dává život a vede ke spáse. Člověk z vlastní síly není schopen takovým způsobem uvěřit. Proto potřebuje Ducha svatého, o kterém říká Ježíš: „Když přijde Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, on o mně vydá svědectví.“ Duch svatý umisťuje do lidského srdce Boží Slovo a tím mění člověka v jeho základě. Znovu způsobuje, aby v lidském srdci bylo Boží Slovo a aby byl veden Duchem svatým. Svědectví o Ježíši, které vydává Duch svatý, se dotýká především našeho srdce. Člověk sice může rozumem uvěřit, ale jeho srdce může být velmi daleko od toho, čemu uvěřil. Duch svatý přesvědčuje srdce, aby i ono uvěřilo, aby z víry žilo.
Blíží se Letniční svátky a my všichni toužíme po vylití Ducha, po vnitřní a podstatné změně našeho hříšného srdce. Tajemství přijetí Ducha spočíva ve vůli člověka, chtít Ho. Myslím si, že tady je kdesi kořen naší křesťanské síly i slabosti. Proč se v naší době, po udělení svátosti biřmování, neprojevují také mohutné změny, jaké zažívala Církev v době svých počátků o Letnicích? Problém je v tom, že Duch svatý má tentýž charakter jako Boží Syn, který je zase Zjevením Boha Otce. Není možné přijetí Ducha bez přijetí Krista. Ježíš nám zjevuje Boží charakter a když ho skutečné chceme, když ho opravdu milujeme, tak tehdy nám Duch svatý dává Boží charakter. Aby někdo mohl přijmout Božího Ducha, musí nejprve přijmout Boží Slovo. V Božím Slově se Bůh představuje, zjevuje. Bez Božího Slova neznáme Boha a nemůžeme ho ani milovat. Až budeme milovat Ježíše, ne pro jeho vnější vzhled, ale pro jeho charakter, tehdy jsme zralí a schopni přijmout Ducha Svatého. Duch svatý je Duch Ježíše Krista, Duch vtěleného Božího Slova. Láska k Ježíši spočívá v poslušnosti jeho příkazem, v poslušnosti jeho Slovu. Ducha Svatého nemůžeme vzít. Ducha svatého můžeme jen přijmout, tak jak se přijímá živa osoba. Když se dve osoby přijímají, vyžaduje to určitou oběť. Zřeknutí se těch věcí, o kterých vím, že jsou obtížné pro druhého, vyžaduje to úsilí, být láskyhodný. Podobně je to i ve vztahu člověk a Kristus, člověk a Duch svatý. Žít tak, abych neurážel Ducha svatého, který mi byl dán. Pokud těžko zhřeším, tak se hned vrátit s lítostí do tohoto životodárného společenství s Bohem.
Kolikrát se právě u těch, kteří přistupují ke svátosti biřmování, setkáváme s tím, že Krista osobně nepřijímají. Možná během celého roku nevezmou Boží Slovo do rukou, aby se jím vážně zabývali. Rovněž nevyznávají své hříchy ve zpovědi a nepřijímají Kristovo tělo. Jdou na biřmování jen proto, že tak to chtějí rodiče, nebo babička, nebo to od nich očekává prostředí města či vesnice, v níž žijí. Toto však nejsou dostatečné předpoklady a pohnutky pro Ducha Svatého, aby působil, aby sestoupil. Boha se může zmocnit jedině touhou. Pokud je opravdu předmětem naší touhy, tehdy sestupuje. Ale toužit po Bohu, to znamená toužit po Dobrotě, kterou zjevuje Kristus, souhlasit s Dobrotou Božího Slova. To, co Kristus zjevuje našemu rozumu a vůli, to Duch svatý vkládá do našeho srdce. A srdce rozhoduje o směřování člověka. Srdce dokonce rozhoduje o našem posmrtném osudu. „Kde bude tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ I po smrti směřujeme k tomu, co milujeme.
Myslíte si, že Duch svatý už dnes nechce tak mohutně účinkovat, jak to bylo v dobách apoštolských? Určitě chce, ale vše závisí od naší víry a lásky a od dobré vůle. Bůh nemá problémy jako my, že by něco nemohl udělat. Problémy poznáme jen my. Snad jediným problémem Boha je naše malá víra. Duch svatý sestoupil na Samaritáni poté, co přijali Boží Slovo, poté co se apoštolé za ně modlili a vkládali na ně ruce. I pro nás je důležité, abychom se snažili ve vůli sjednotit se Slovem Božím a potřebujeme se modlit, po případě prosit i druhých, aby se modlili za nás. V modlitbě následovat Pannu Marii, která neříká na Boží pozváni: „Já to udělám!“ ale neříká ani: „To se nedá!“ ale říká jako rozumná Panna: „Ať se mi stane, podle Tvého Slova!“ Tímto způsobem můžeme i my obsáhnout větší plnost Ducha svatého, který je životodárným společenstvím s Bohem Otcem i Synem a dává nám hlubší poznání Božích tajemství.