V dnešním čtení ze Skutků apoštolských slyšíme tato slova: „Pan řekl v noci ve vidění Pavlovi: „Neboj se, jen mluv a nemlč, protože já jsem s tebou a nikdo nesáhne na tebe, aby ti ublížil, protože mám v tomto městě mnoho lidu.“ Zůstal tam tedy rok a šest měsíců a učil u nich Boží slovo.“ Toto tvrzení Písma Svatého mě zaujalo, protože ukazuje něco, na co jsme v naší moderní modlitební praxi pozapomněli. Prvotní církev a dokonce i církev ve středověku, poznala něco, co bychom mohli nazvat „noční život s Bohem“. Jak to velmi zvláštní zněje. Když řekneme „noční život“, přijdou nám na mysl zábavní podniky, po případě hloupé programy z televize. Ale noc má jiné poslání. Slovenské přísloví říká: „Noc má svou moc!“ Platí to ve zlém, ale platí to i v dobrém. Platí to i pro naše modlitby. Noc není jen místem hříchu, ale i místem lásky. Noc je časem, ve kterém přestáváme pracovat a odevzdáváme se v lásce člověku nebo samotnému Bohu. Noc může být i cvičištěm naší odevzdanosti.
V knize „Neskoré deště“, jejímž autorem je bratr Efraim z komunity Blahoslavenství, nacházíme takovou zkušenost: „Nikdy bych si nebyl myslel, že noční modlitba může být mnohem účinnější než denní. Zkušenost však popřela rozumové argumenty. V jednu noc mnou kdosi jemně zatřásl, jakoby mě chtěl probudit. Při mně však nikdo nestál. Vstal jsem a vypil sklenici mléka. Následující noc se příhoda opakovala, i na třetí, vždy v stejném čase – o třetí ráno. Pochopili jsme spolu s manželkou, že to není náhoda, a začali jsme se modlit, jen pár minut. Po několika měsících jsme viděli, že nejvýhodnější je hodinová modlitba. Naplnila pak i náš spánek, jako kdybychom se byli nepřetržitě modlili, přirozeně a bez vší námahy, jako když dýcháme. Stala se pro nás pramenem velké radosti. Pochopili jsme, že Ježíš nás přijímá za společníky v bdění v Getsemanské zahradě. Jeho slova: „To jste nemohli ani hodinu bdít se mnou?“ (Mt 26,41) našli ozvěnu v našich srdcích. Byli jsme spolu s Ježíšem, se Ženichem, jehož opuštěnost vyznívá hrozně ve chvílích, kdy se z lásky chystá za nás zemřít. Pochopili jsme, že bez takového intimního, osobního vztahu k Ženichovi, neexistuje hluboký duchovní život.“ Tolik bratr Efraim.
Když se naše duše otevře vedení Ducha svatého, jeho vedení může být velmi konkrétní, tak jak to vidíme v případě apoštola Pavla: „Neboj se, jen mluv a nemlč, vždyť jsem s tebou já a nikdo nesáhne na tebe, aby ti ublížil, protože mám v tomto městě mnoho lidu.“
Co Pavel získal z tohoto nočního vidění:
Poznání Boží vůle.
Odvahu při hlásání Slova
Vědomí Boží blízkosti a Boží moci
Poznání, že mnoho lidí ho potřebuje
Sv. Pavel se dopředu dozvěděl, že jeho práce v tomto městě nebude zbytečná. Bůh v jeho srdci zapálil lásku k těm, ke kterým byl poslán. Pan řekl, že má v tomto pohanském městě „mnoho lidu“. To platí i pro naše města. My tito lidi neznáme, ale Bůh je zná. Tito lidé se často vynoří z anonymity až když se někde káže Boží Slovo, nebo když se někde objeví Kristovo spásné znamení – Kříž. Objeví se tam, kde vidí lidské utrpení a chtějí pomoc. To jsou Boží lidé. Svatý Pavel nakonec působil v Korintu celý rok a šest měsíců. A Bůh požehnal jeho dílo.
Zkusme někdy i my namísto hříšného hlazení do televize navázat noční spojení s Bohem. Dejme přednost tichu noci před hlukem zábavních podniků a televize a zkusme alespoň chvíli setrvat na modlitbách.