Pán Ježíš nás v dnešním evangeliu poučuje o tom, v čem spočívá pravá a skutečná láska k Bohu. Možná se i sami zamýšlíme nad tím: „Jak můžeme milovat Boha z celého srdce, z celé duše a ze všech sil, Boha, kterého nevidíme a neznáme?“ V dnešním evangeliu dostáváme odpověď na náš problém. Pán Ježíš říká: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Jakoby řekl: „Ten mě skutečně miluje, kdo zachovává mé slovo!“ Lásku k Bohu můžeme projevit tím, že zachováme jeho Slovo. Tak jak se mluví o víře, že je ze slyšení Božího Slova, tak je i Láska ze zachovávání tohoto Slova. Láska je snahou žít Boží Slovo. Je to láska k Bohu, neboť On se zjevil ve svém Slově a nemá jinou povahu a charakter než ten, který nám zjevuje Ježíš. Je to láska i k sobě samému, protože v tom je naše dokonalost a naše určení být božím obrazem. Z naplnění tohoto pramení naše věčná blaženost. A je to současně i láska k lidem, neboť všichni kolem nás čekají, že se skrze nás zjeví cosi z dobroty Božího Slova.
Křivdíme Bohu a velmi se mýlíme, když ho stále považujeme za Neznámého. Bůh se zjevil a sebe sama vyslovil v osobě Ježíše Krista. Ve všem, co Ježíš konal a učil se zjevuje charakter Boha Otce a to až na tolik, že platí to, co říká Ježíš na jiném místě: „Kdo vidí mě, vidí Otce!“ Bůh se zjevuje skrze Ježíšovo člověčenství. Bůh nemá jinou tvář než tvář člověka – Ježíše. Již v SZ se zjevuje jako Syn člověka. Pokud je v našem srdci stále pojem „Bůh“ prázdným pojmem, tak jen proto, že jsme úplně neuvěřili v Ježíše, jako v pravého Boha i pravého člověka, nebo proto, že nebereme ohled na to, co konal, co mluvil a učil.
Pravá úcta vůči Ježíšovi nespočívá jen v tom, že přijímáme a adorujeme Nejsvětější Tělo Páně, ale především v tom, že se snažíme porozumět a poslouchat jeho příkazy. Přítomnost Pána Ježíše v Písmu svatém je tak reálná, že sv. Augustin nazývá Boží Slovo: „sacramentum audibile“, což můžeme přeložit jako: „svátost slyšení“. Tuto svátost si však můžeme sami denně vysluhovat, kolikrát potřebujeme a chceme. Můžeme si ji vysluhovat i tehdy, když jsme nemocní a neschopní přijít do kostela. Dokonce i tehdy, když jsme z nějakého právního nebo morálního důvodu vyloučeni z přijímání Nejsvětější svátosti Oltářní. Čtení Písma svatého je duchovním svatým přijímáním. Sv. František z Assisi říká, že skrze Boží Slovo hluboce do nás proniká vznešenost našeho Stvořitele.
Kdo žije bez vztahu ke Slovu Božímu, kdo se o toto Slovo nezajímá a kdo se Slovem Božím nenechá znepokojit, ten žije mimo Boží Lásku a Spásu. Není na dobré cestě. Pokud si někdo myslí, že ke Spáse stačí, když jednou za čas přijde do kostela ke zpovědi, ale většinu života přežije v duchu a v rytmech tohoto světa, takový člověk klame sám sebe. „Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova“, říká Ježíš. Bez snahy žít Boží Slovo neexistuje žádná láska k Bohu. Takový člověk klame sám sebe. Žije v naději, kterou Bůh nedal. Bůh nikomu neslíbil, že bude spasený, i když nebude Boží Slovo zachovávat.
Pán Ježíš dokonce slibuje, že nebe přijde do nás, do našich srdcí, budeme-li zachovávat Boží Slovo. Mluví o přebývání Boha v nás. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něj příbytek.“ Bůh Otec a Bůh Syn v Duchu Svatém budou přebývat v člověku, který se snaží žít Boží Slovo. Až toto je skutečný duchovní život: Boží přebývání v duši člověka. Sv. Petr apoštol ve Skutcích apoštolských vyjadřuje tuto zákonitost takto: „Bůh dává svého Ducha těm, kdo ho poslouchají!“
Nepřebývá-li v tobě Bůh, kdo v tobě přebývá. Komu žiješ? Pro koho, nebo kvůli čemu existuješ? Věčnost začíná už tady. Není jedno, jak přežijeme svůj život. Naše věčnost přímo navazuje na naši časnost. I v duchovním životě platí zákon setrvačnosti. Člověk není schopen změnit styl života pět minut před smrtí. Strom padá tam, kde se po celý čas nakláněl.
Sv. František Saleský nám dává takové ponaučení:
„Drahá Filoteo, ráda poslouchej Boží Slovo, ať už v kázání nebo v náboženské přednášce. Je to dobré semeno, které nesmíš nechat padnout mezi kameny. Náboženské vzdělání vyžaduje vždy rozšíření a prohloubení a vůle potřebuje povzbuzení. Jak škodlivá, nebezpečná a trestuhodná je soběstačnost v náboženském vzdělávání. Spasitel o tom řekl: „Kdo je z Boha, poslouchá Boží slova.“ (Jan 8,47) Kdo tedy neposlouchá, kdo nerad poslouchá, kdo se mu zcela úmyslně vyhýbá – například chodí úmyslně do kostela až po kázání – ten není z Boha . A kdo není z Boha, z koho že je? Z nepřítele a protivníka Božího – ďábla.
Poslouchej Slovo Boží vždy pozorně a uctivě. Poslouchej ho v duchu víry, jako by vycházelo z úst Božích. Dovol, aby slova a myšlenky padaly na tvou duši, aby vnikaly do ní. Dělej si vážná předsevzetí podle slyšených myšlenek, aby semeno Božího Slova přinášelo ve tvém srdci ovoce třicet, šedesát, až stonásobné. Příkladem ať je ti Ježíšova matka, o které je psáno: „Ale Maria zachovávala všechna tato slova ve svém srdci a přemýšlela o nich“ (Lk 2,19) Pamatuj, že Bůh také poslouchá a přijímá naše slova, slova naší modlitby, jako my sami posloucháme a přijímáme jeho slova.“