V dnešním čtení slyšíme v čem spočívá Láska k Bohu. Ježíš říká svým učedníkům a tedy i nám: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo …“ Láska k Bohu nespočívá především v krásných citech a Boha ani nemůžeme milovat tělesným způsobem, jak je to možné mezi lidmi. Bůh existuje jiným způsobem než existujeme my. My můžeme milovat i nemilovat. Pro nás je láska přechodnou vlastností. U Boha je Láska způsobem jeho bytí, jeho přirozenost, jeho podstata. On je Láska. Ustavičné Milování a Plodnost. Milovat Boha tedy znamená žít Boha – Lásku a co je Láska, to nám zjevuje Kristus. On sám říká, že Láska k Bohu je poslušnost Božímu Slovu. A to může být poslušnost až k smrti.
My si často zaměňujeme lásku s tělesnou příjemností a když se tato vytratí, ztratí se i „láska“, rozpadne se manželství. Ale křesťanské manželství musí být vybudováno na Kristu, na tom, co nazýváme osobní přijetí Ježíše jako svého Spasitele. Jen lidé, kteří se nejprve vydali Bohu, se dokážou opravdu milovat. Ježíš v evangeliu říká, že Láska vůbec nemusí být tělesně příjemná. Ježíš tvrdí, že: „Nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dá svůj život za své přátele!“ On sám umírá za nás dokonce ještě, když jsme byli s Bohem nepřátelští. Láska není v sebe hledání, ale v zapomínání na sebe. Sv. František to objevil a vyjádřil slovy: „Jen když zapomínáme na sebe, nacházíme sebe samých!“
Už manželská láska chce člověka naučit tomuto zapomínání na sebe. Když dva lidé uzavírají manželství, je to často především hledání sebe sama a v tomto opravdu není podstatný rozdíl mezi manželstvím muže a ženy a tím, co se nabízí jako moderní alternativní způsoby života. Je to podobně, jako když se tělesně „milují“ dva lidé stejného pohlaví. Dělají to pro tělesnou rozkoš, která jim z toho plyne a dělají to tak dlouho, dokud je to příjemné. To, co přináší Kristus do lidských vztahů je „zapomenutí na sebe“. Největším zdrojem utrpení člověka je egoistické soustředění na sebe. To se v nás projeví jako častá otázka: „Co z toho budu mít Já!“ Manželství začíná být skutečnou svátostí, tedy zdrojem posvěcování a proměňování, když se v něm začíná žít v poslušnosti vůči Bohu pro toho druhého, bez ohledu na to, jak se cítím a co z toho budu mít a vrcholem manželství je, když oba zapomenou na sebe a myslí na dobro třetího – dítěte.
Kolik žen se bojí otěhotnět, ačkoli je to to nejúžasnější – jedinečnost ženy, to v čem se jí žádný muž nevyrovná. Žena může dávat život. A i Boží Slovo říká, že žena se spasí svým mateřstvím. V listu Tim 2,11-15 se doslova píše: „Žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností. Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést. Vždyť první byl stvořen Adam a pak Eva. A nebyl to také Adam, kdo byl oklamán, ale žena byla oklamána a dopustila se přestoupení. Spasena bude jako matka, jestliže setrvá ve víře, lásce, svatosti a střízlivosti. (Ale spasí se plozením dětí, jestliže vytrvají ve víře a lásce, v posvěcováni a v střízlivosti.“)
Kolik mužů nikdy nedospělo k tomu, aby se snažili udělat šťastnou svoji manželku. Kolik krát se muži ani nezajímají o to, co by udělalo jejich polovičku šťastnou. Jsou nevzdělaní v oblasti manželského života. Ani se vůbec nesnaží optat své manželky, co by ji udělalo šťastnou. Hledají bezohledně svoji rozkoš a při tom, div se světe, nenacházejí pravou radost. Pak to řeší alkoholem a drogami. O tomto láska není. Láska je vycházení ze sebe, darování sebe druhému. Pokud něco dávám, tak už na to ztrácím svůj nárok a nemohu to brát zpět.
Tedy takto může vypadat Láska, která se podobá té, kterou zjevuje Ukřižovaný Kristus. Skutečná Láska je poslušnost Kristovu Slovu a tato oblažuje duši. Ona způsobí, že i „můj (Bůh) Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Jde o Boží přebývání v člověku a to je Spása a to je Nebe a to je Ráj. Ne až po smrti, ale už teď, když začneme žít z Kristových svátostí a následovat Boží Slovo.