6. Velikonoční neděle „B“ – (Jan 15,9-17)

Slyšeli jsme jak Ježíš říká svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás.“ I když je v této větě užité sloveso v minulém čase, nejde o minulost, ale o srovnání způsobů. Jeruzalémská bible překládá tuto větu takto: „Jako si Otec zamiloval mně, tak i já jsem si zamiloval vás.“ a Český studijní překlad: „Jako Otec miluje mně, tak i já miluji vás.“ Když náležíme do okruhu Ježíšových učedníků, tedy těch, kteří se snaží dennodenně poslouchat a uskutečňovat Jeho slovo, tak i o nás platí to, co jsme slyšeli. Ježíš nás miluje stejnou láskou, jakou Otec miluje Jeho. Je to Láska Jaké a Které je schopen jedině Bůh a která je Búh, je Boží Podstatou a Přirozeností, je to Duch Svatý. Bůh se zjevuje jako Láska, jako Nejúžasnější Vztah.

My, katolíci vyznáváme v Krédu, že Duch Svatý vychází z Otce i Syna (Filioque). Duch Svatý je Božský Vztah Otce k Synu a Syna k Otci. Je dokonalým Božským Vztahem, Je Společenstvím, Vzájemnosti, Objetím, Něžností, Polibkem. Bůh má jen jedno jediné Slovo, svého Syna a jen jediný ale absolutně dokonalý Vztah a jím je Duch Svatý. Bůh miluje vše, co pochází od něj. U Něho Být, Žít a Milovat je totéž.

Pán Ježíš nás prosí: „Zůstaňte (Jer.: Zůstávejte) v mé lásce!“ Je to touha Božského srdce Páně a zároveň prosba adresovaná nám. Vidíme, že je možné z této lásky odejít. Odcházíme, když sejdeme z cesty poslušnosti od jeho příkazů. Člověk může vypadnout z Božího přátelství. V pravém slova smyslu neztrácíme Boží lásku, ale ztrácíme Boží přátelství, Boží uznání pro svůj život. Když neposloucháme, stáváme se Božím Utrpením. Je na nás, zda zůstaneme lásky hodni. Když mluvíme o Božím hněvu, máme na mysli tu skutečnost, že Bůh nechá na nás dopadnout důsledky naší špatné, ale svobodně zvolené cesty.

Pán Ježíš nám ukazuje, jak můžeme zůstávat v jeho Lásce. „Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce, a zůstávám v jeho lásce.“ Člověk zůstává v Boží lásce skrze poslušnost jeho příkazům. Poslušnost jeho příkazům je podmínkou lásky a zároveň je to už láska. Pokud žiji Kristovo Slovo, zůstávám v Lásce. Těžiště pravé lásky nespočívá v citech, ale ve vůli. Jde o to, abychom chtěli to, co chce Bůh, tedy abychom chtěli Boha, který se nám zjevuje ve svém Slově. Každý hřích nás vytrhuje z této pohody Lásky. A naopak: Sv. František říká, že každé překonané pokušení, je jakoby snubní prsten, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka.

„To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila (Jer. „aby vaše radost byla úplná”).“ Náš Bůh je Radost a Věčný Jásot. Žalmista mluví o Bohu: „U tebe je plnost radosti, po tvé pravici věčná slast.“ (Ž 16,11) Ježíš je Vtělená Radost. On nás stvořil pro Radost. Chce, abychom i my měli účast na Boží Radosti. Nejde o nějaké drobné potěšení, nebo útěchu, nejde o nějaký slastný nervový vzruch, ale jde o stálý duchovní stav, jde o úplnou Radost, která pochází z poznání Boha a z jistoty jeho Lásky vůči nám. Bůh chce, abychom měli úplnou Radost. Je to Radost, která přesahuje lidské srdce, proto jsme pozváni vejít do Radosti. Na této zemi se můžeme zmocnit této Radosti vírou, když uvěříme Ježíšovu Slovu, že jsme milováni stejnou Láskou, jak Bůh Otec miluje Syna. Poustevníčka z východu Amma říká: „Na začátku na ty, kteří postupují k Bohu, čeká mnoho bojů a mnoho utrpení, ale pak následuje nevýslovná radost. Je to jako s těmi, kteří chtějí zapálit oheň. Nejprve jsou trápení kouřem a tečou jim slzy, dokud nemají to, co chtějí. Jak je psáno: Náš Bůh je stravující oheň (Žid 12,29), tak i my musíme rozněcovat Boží oheň v nás skrze slzy a námahu.“

„To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás (Čes. Stud. př.: „jako já milují vás“).“ Možná nás překvapí skutečnost, že láska je nám dávána jako příkaz. Musí to tak být, neboť po prvotním hříchu, není naše chování a prožívání zcela normální a často se nám musí poroučet jako nemocnému. Máme zkaženou chuť: Dobro nám nechutná, ale když ho uděláme, jsme šťastní. Zlo nám chutná, ale když ho spácháme, jsme nešťastní. Musíme se donutit k dobru, abychom byli šťastni.

Lidé tohoto světa, považuji lásku za věc citu. A jak se říká: „Citu neporučíš! Pokud je někdo jednou nesympatický, má smůlu, nemůžu ho milovat!“ Ale Láska, kterou nás chce naučit Bůh svým Slovem, je přednostně záležitostí vůle a té můžeme přikázat. Máme se milovat stejnou měrou, jakou Ježíš miluje nás a tou měrou je Duch Svatý. Máme se k jiným přibližovat v Duchu Svatém. Se žádným člověkem nemůžeme zacházet podle své libovůle. Ježíš říká: „Co jste učinil jednomu z nejmenších, mně jste učinili.“ Tak jako Ježíše v Eucharistii mohu přijmout jen tehdy, když jsem v milosti posvěcující, tak i k Ježíši přítomnému v druhém člověku vhodně přistupuji jen tehdy, když jsem v milosti Boží. Když žiji v hříchu, ubližuji Bohu, sobě i lidem.

Pán Ježíš nám nejprve ohlašuje to, v co máme uvěřit („Miluji vás!“), abychom dokázali cosi pozitivně se sebou udělat. Náš život nepromění stále apelování na morální zásady, ale dokáže nás změnit víra v Lásku, dotek Lásky Boží, zážitek odpuštění a milosti. Člověk musí nejprve uvěřit, že je milován, že je úžasně obdarován, že mu Bůh stále odpouští a až pak se dá do „pohybu“. Jsme vyzváni k častému přijímání a máme z toho problém. Nejen Bůh je našim problémem, ale i my hříšní lidé jsme Božím problémem. A přece nás Bůh dennodenně přijímá a zkouší to s námi znovu. I my se denně znovu a znovu snažme obnovit své chození s Kristem skrze Boží Slovo a Svátost jeho přítomnosti. Ani nevíme, jak jsme svým svatým přijímáním, svým chozením s Kristem a životem v Kristu, užiteční celému světu.

O sv. Františkovi se píše: „Všechny tkáně jeho bytí hořely láskou pro svátost Těla Páně, a nedokázal si sám vysvětlit, jak On mohl mít vůči nám takovou blahosklonnost a lásku. Pokládal za znamení chladného pohrdání, kdyby nebyl přítomen alespoň jedné mše za den, když k tomu měl možnost. Často přijímal s takovou oddaností, že i druhé k oddanosti strhával. Tuto vznešenou svátost obklopoval takovou úctou, že přinášel v oběť všechny své údy, a když obětovaného Beránka přijímal, obětoval mu svého ducha v ohni, který stále hořel na oltáři jeho srdce.” (2 Cel 20).