Dnes nám Boží Slovo mluví o lásce Boží. Zkusme spolu meditovat, jak to vlastně s tou láskou Boží je? Apoštol Jan nás upozorňuje, že: „Zvláštnost této lásky spočívá v tom, že nejsme milovali Boha, ale že On miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy.“ Příchod Božího Syna mezi nás, jeho vykupitelská smrt, jsou největším projevem Boží lásky vůči nám. Nikdy by nás tato fakta neměla nechat chladnými. Musíme sami v sobě uznat, že opravdu nemá nikdo větší lásky než ten, kdo položí život za své přátele.
Pán Ježíš dělá ještě něco víc. Položil svůj život za nás, když jsme byli ještě znepřáteleni s Bohem. Ve svém těle a svou krví uskutečnil oběť usmíření. A toto je podstata Evangelia, které je nám hlásáno: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ a „Boží láska k nám se projevila v tom, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom skrze něho měli život.“
Boží Syn je Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Otcova Sláva. Není jakousi druhořadou a podřadnější osobou. Můžeme říci, že ve svém Synu se angažuje sám Nebeský Otec, protože On posílá svou Lásku. A my jsme vyzváni věřit v toto Evangelium.
Možná nás trápí pochybnost: „Je-li Bůh – Láska, pokud mě Bůh miluje, proč mě tresce, proč musím trpět?“ Smyslem a cílem lásky je naše radost. Ježíš říká: „Tohle jsem vám řekl, aby ve vás byla moje radost a aby vaše radost byla úplná.“
Ale z láskou Boží je to podobně jako s výchovou. Když vás dítě neposlouchá, trestáte ho, ale nedá se říci, že byste ho přestali mít rád, ale můžeme říci, že nemáte v něm zálibu, protože svým chováním vám způsobuje utrpení. Pokud se k takovému dítěti chcete přiblížit a říct mu, že ho trestáte proto, že ho máte rádi, ono tomu může ale nemusí uvěřit. Pokud uvěří tomu, přestane bratr tyto výchovné facky jako nesmyslné zlo, ale pochopí, že to rodiče s ním myslí dobře a že to má smysl pro jeho šťastnou budoucnost. Neuvěří-li, nebude se zdokonalovat a nebude souhlasit ani s tím, že by ho otec káral a napomínal, a tato výchova v něm povede ke zlosti. Ale když uvěří, přijme tento způsob výchovy jako dobro, které je pro něho užitečné. Apoštol nás napomíná: „Bratři, nepohrdejte výchovou Pánovou.“
Můžeme prožívání Boží lásky rozdělit na několik období. Před naším obrácením pociťujeme každý takový zásah jako zlo a utrpení, a přece je to projev Boží lásky, Boží starosti, snaha dovést nás ke správnému uvažování.
Když se obrátíme a uvěříme v Boží Lásku, začneme tyto věci prožívat, jako uzdravující proces, operaci, která je konána v zájmu našeho zdraví a spásy duše.
A když konečně pochopíme, co nám skutečně prospívá a začneme se vyhýbat hříchu a otevírat se Božímu Duchu, tehdy se stále častěji objevují zážitky radosti, projevy Božího zalíbení, roste stal více naše víra, naděje a láska, roste naše schopnost milovat druhé, roste naše poznání Boha.
Z moci jeho Božské Slávy dostáváme sílu k trpělivosti a radostné vytrvalosti. Dostáváme se do kruhu Božích přátel a Pán nám odhaluje svá tajemství. A z moci Boží přinášíme hojné ovoce. Máme otevřené dveře k Otci a naše modlitby docházejí k vyslyšení.
Všichni jsme pozváni k blažené naději. Toto je smysl našeho křesťanského života, je to cesta Spásy člověka. Na konci našeho života nás čeká definitivní Spása, ale už nyní můžeme v sobě zakusit prvotiny Spásy, otevíráme-li se Duchu Svatému. Máme-li ochotu poslouchat Boha a jeho přikázání, zůstáváme v jeho Lásce. V té Lásce, kterou Otec miluje Syna a Syn miluje nás.
Touto Láskou je Duch Svatý. Jsme-li poslušné Boží děti, Boží pohled spočívá na nás se zalíbením a Bůh nám projevuje svou Lásku tím, že ji v Duchu Svatém vylévá do našich srdcí. Jedině Duch Svatý v našich srdcích umí dát přiměřenou odpověď Boží Lásce. Duch Svatý nás uschopňuje milovat i bližní. Zvláště v této době před Sesláním Ducha Svatého, souhlasme s Bohem, aby i utrpením očistil naši duši a naše srdce, abychom mohli v sobě prožít zkušenost jeho Lásky a vyznávat spolu s Marií: „Můj Duch jásá v Bohu mém Spasiteli!“