Slyšeli jsme ve čtení z listu sv. Jakuba: „Blaze muži, který ve zkouškách vydrží. Když se osvědčí, dostane za odměnu život, jak to Pán slíbil těm, kdo ho milují.“ Každý křesťan prochází různými pokušeními. Pokušení bychom mohli přirovnat k infikování organismu. Tělo, které bylo dosud zdravé a silné, najednou prožívá problém. Jeho bílé krvinky, se musí postavit na odpor vůči vetřelcům, kteří se ho snaží ovládnout. Objeví se horečka a pocení a mnoho dalších nepříjemných věcí. Ale, když se organismus nepoddá nemoci, vytvoří si protilátky a nad nemocí zvítězí a to nejen teď ale i pro budoucnost.
Něco podobného se odehrává v duši křesťana během pokušení. Duše, která si žila v určitém duchovním klidu, je najednou vnitřně napadena cizím duchem a ten se ji snaží ovlivnit ke zlému. A duše se musí bránit. Když projde pokušením vítězně, dokáže tím svou lásku k Bohu, dokáže, že Boha miluje více než sebe. Získává sílu Ducha Svatého. Tutéž sílu může získat i z prohry, když si pokorně přizná svou slabost a vyzná svůj hřích. Pokud někdo zvítězí nad pokušením, ať už jeho překonáním anebo po pádu kajícnosti, takový dostane věnec života. Sv. František dokonce říká, že „každé překonané pokušení je jako snubní prsten, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka“.
„Když je někdo pokoušen, ať neříká: „To mě pokouší Bůh!“ Jako je nemožné, aby byl Bůh pokoušen ke zlému, tak ani On sám nikoho nepokouší. Když je člověk pokoušen, vábí ho a svádí jeho vlastní žádostivost. Ta žádostivost pak počne a porodí hřích a když je hřích spáchán plodí smrt.“ Sv. Jakub tvrdí, že Bůh nikoho nepokouší. Další verše konstatují, že pokušení nepřichází od Boha, ale z naší zkažené přirozenosti. A přece, v každém pokušení je nám z Boží strany položena otázka: „Miluješ mne víc než tohle?“ V modlitbě Otčenáš nás Ježíš učí prosit: „neuveď nás v pokušení!“ Jak to tedy správně pochopit? V této prosbě neprosíme o to, aby nás Bůh nepokoušel, ale aby nás uchránil od takových okolností, kde bychom se setkali s pokušením, které by se pro nás stalo nástrahou. A o toto můžeme a máme prosit denně, protože naše slabost a zraněnost je velká. Zkaženost je v naší přirozenosti, v našem těle i v naší duši, proto musíme projít branou smrti, aby byl učiněn konec naší hříšné přirozenosti.
„Nedejte se klamat, moji milovaní bratři! Každý dobrý úděl, každý dokonalý dar přichází shora, sestupuje od Otce světel, u něhož není změna ani ztemnění, jaké je působeno u hvězd otáčením.“ Protože každý dokonalý dar přichází shora, nemáme si na božích darech budovat své falešné sebevědomí. Absolutně dokonalý dar je Duch Svatý. On mění naše nitro, On proměňuje naše sklony. Bůh je světlo bez zatmění a přeměny. Bůh nemění svá rozhodnutí a postoje. Nikdy nepřestává být Láskou. Kdyby nás přestal milovat, zanikly bychom. On je však Otec Světel bez zatmění a přeměny.
„On rozhodl, že nám dá život Slovem pravdy, (On nás ze své vůle zrodil slovem pravdy), abychom byli jako prvotiny ze všeho, co stvořil.“ Všechno, co je, povstalo Božím Slovem. Skrze Něho a pro Něho je všechno stvořeno. Boží Slovo udržuje vše v existenci. Božím Slovem se uskutečňuje i náš duchovní růst. Boží Slovo je živé a účinné a čeká jen na svobodný souhlas lidské vůle. Abychom počali z Ducha Svatého, který je Dobrotou Boží, podobně jako Panna Maria, třeba ke každému Božímu Slovu říct své „fiat“ = „Ať se mi stane podle tvého Slova!“