Znovu se ponořme do textů knihy Genesis. Pokusíme se objasnit smysl některých termínů, kterým již dobře nerozumíme. „Adam poznal Evu, svou ženu, ta počala a porodila Kaina a zvolala: „S Hospodinovou pomocí jsem obdržela mužského potomka.” Když mluví kniha Genesis o tom, že Adam poznal svou ženu, nemyslí jen na intelektuální poznání, ale na intimní život. Celé tajemství člověka se zjevuje až v intimním životě. Je to poznání, které je vyhrazeno odpovědné lásce. „Znát člověka“ je něco jiného než „znát věc“. Jen ten správně poznává člověka, kdo ho opravdu miluje. Poznání člověka způsobuje plodnost. Eva počala a porodila syna.
Slyšeli jsme komentář pramatky Evy k prvnímu porodu: „S Hospodinovou pomocí jsem obdržela mužského potomka.“ Český ekumenický překlad tuto větu překládá jiným způsobem: „Získala jsem muže a tím Hospodina.“ Takto této větě rozuměla i starší exegeze. Otcové v tom viděli přesvědčení pramatky Evy o tom, že ten, jehož porodila, je oním zaslíbeným potomkem, který byl zaslíben po prvotním hříchu. Dokonce v tom viděli náznak dvojí přirozenosti Kristovy, božské a lidské: narozený syn je podle přesvědčení Evy muž ale zároveň Hospodin. Sloveso „získat“ ve významu porodit a výraz „muž“ a „Hospodin“ o novorozeňátku jsou v SZ neobvykle. Celý SZ je popisem ztroskotání lidských pokusů porodit Spásu. Spása nepřijde jako ovoce lidských sil. A možná i právě kvůli tomu se Kristus počne z Ducha Svatého a narodí z Panny.
Písmo svaté v tomto úryvku vzpomíná dva syny prarodičů, Kaina a Ábela. Kain je rolníkem, Ábel pastýřem. Rolnictvo pro svou závislost na koloběhu přírody patřilo mezi povolání spojené s přírodními kulty a tedy modloslužbou. Oproti tomu pastevectví mělo v Izraeli své zvláštní přednosti a vážnost. Pastevectví, těsně spojené se životem vyvoleného lidu, se stalo symbolem putování, obrazem nezajištěného života, odkázaného na Boží prozřetelnost. Oba bratři vystupují jako kněží, kteří Bohu v určeném čase přinášejí oběť. Oba se snažili přinést Bohu to nejlepší. Ábelova oběť je přijata, ale Kainova oběť ne. S Kainovou obětí je zavržen celý životní styl, který rolnictvo sebou nese, a to je usedlý a zabezpečený život vznikajících míst. V milostiplném přijetí Ábelovy oběti je schválen životní styl poutníků a pastevců, kteří si uvědomují, že na tomto světě nemají trvalé bydliště.
„Kain se nad tím velmi rozhněval a chodil se svěšenou tváří.“ Doslova je zde napsáno jeho tvář opadla, sklesla. Jeho oběť vyšla naprázdno. Vždy jsem si myslel, že další hřích po prvotním hříchu byla bratrovražda. Ale v skutečnosti bratrovražda byla plodem jiného hříšného postoje, který můžeme označit jako „závist duchovního dobra“, nebo závist Boží milosti. Dokonce někteří říkají, že první byl hřích andělů, pak hřích rodiny a třetí v pořadí byl hřích kněží, kněžská žárlivost, která vedla ke vraždě prvního člověka.
Zajímavý je i popis pokušení Kaina. Bůh vidí do jeho srdce a vidí, že zaujal nesprávné stanovisko vůči Božímu rozhodnutí. Boží milost má svou podmínku a to je obrácení člověka. „Hospodin řekl Kainovi: „Proč se zlobíš a proč chodíš se svěšenou tváří? Budeš-li jednat správně, budeš chodit s radostně vztyčenou hlavou!“ I Kain může být předmětem Boží milosti, když se obrátí. I jemu se Bůh otcovský přimlouvá. Říká mu, že přijme i jeho, když bude dělat dobře. Kain se však rozhodne zničit předmět Boží záliby, omilostněnou osobu, a to je velmi špatné a směřuje to přímo k touze zranit Boha skrze jeho miláčka, skrze člověka. Tedy, není zde snaha potěšit Boha svým obrácením, ale snaha zarmoutit toho, který nepotěšil jeho. Na tomto místě si musíme ujasnit, jaký je rozdíl mezi duchovní závistí a touhou mít totéž. Toužit po milosti, kterou vidíme na druhém člověku, není hříchem. Není hřích prosit o duchovní dary, které se nám líbí na druhém člověku. Dokonce samotné Boží Slovo nás vyzývá, abychom prosili o duchovní dary od Otce Světel. Závist je v tom, když nejsem ochoten činit pokání, které je podmínkou Boží milosti a jsem rozhodnut kvůli své tvrdosti zničit i omilostněného člověka. A to je těžký hřích.
Slyšme co dále mluvil Hospodin Kainovi: „Nebudeš-li však jednat správně, usadí se u brány (tvého srdce) hřích, k tobě se bude chtít přimknout, ale ty ho musíš ovládnout!“ ČEP říká: „Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ Uvedu ještě jiný překlad: „ale ak dobře neděláš, hřích číhá u dveří a sleduje tě jeho žádostivost, a přece ty ho máš ovládat?“ V hebrejštině je zde užita zvláštní vazba: Výraz hřích je ženského rodu, sloveso číhá nebo lépe by bylo překládat „dychtí“ je v mužském rodě. Hřích „dychtí“ po člověku. Tentýž vyraz se užívá o „dychtění“ ženy po muži. Hřích usiluje podmanit si toho, kdo se mu oddal.
Písmo Svaté nechápe hřích jen jako špatný skutek, ale spíše jako ovládnutí člověka démonem, které vyústí v zlý skutek. Hřích je démon, který číhá ve dveřích. Možná se tu skrývá představa, s níž se starověký lidé často setkávali. Byly bezpeční ve svém stanu nebo v domě, ale jakmile vyšli ze dveří, byli ohrožováni divokou zvěří. Podobně tuto skutečnost popisuje apoštol Petr: „Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy.“ (1 Pt 5,8-9) Ne hřích si má podle Božího plánu podmanit člověka, ale člověk si má podmanit o ovládnout svou hříšnou přirozenost. Máme se mu vzepřít vírou v Boží Slovo. Sv. František říká, že každé překonané pokušení, je jakoby snubním prstenem, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka.
Podobně jako po prvotním hříchu, když se Bůh ptal: „Adam, kde jsi?“ I po zavraždění Ábela se vyskytuje otázka s tázacím zájmenem „kde“: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Lidský hřích způsobuje chaos? Byl zmařen lidský život a to znamená pronikavý zásah do Boží svrchovanosti. Prolita krev volá k Bohu o pomstu. Z lidské pomsty má strach i Kain. Začarovaný kruh pomsty se stále šíří, dokud nepřijde ten, jehož krev volá o odpuštění a to je náš Pán Ježíš Kristus. Jeho tělem a krví žijeme v každé mši svaté.