V dnešním evangeliu nacházíme tato slova Pána Ježíše: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě!“ Možná se ptáme: „Proč mám zapřít sám sebe, proč mám ztratit svůj život? Zda-li mě Bůh nestvořil proto, abych se v tomto světě realizoval, abych si v tomto světě užíval života? Proč mám svůj život ztratit?“ Jak říká Ježíš: „Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“
Na tyto otázky si dokážeme odpovědět jen tehdy, když vírou přijmeme pravdy, které nám zjevuje Písmo sv., když mluví o tom, že člověk, který vyšel z Božích rukou jako dobré dílo, se po prvotním hříchu zkazil. Největší tragédie se odehrála v lidské duši. Lidská vůle, která z Boží vůle měla člověka neomylně vést k absolutnímu Dobru, kvůli rozumu, který se zatemnil, ztratila správnou orientaci. Cítíme se být neodolatelně přitahováni ne k Bohu a to je zlo. Ale když tak jednáme, nejsme šťastní. K Bohu se musíme donutit, ale když to uděláme, nacházíme své štěstí. Můžeme to vyjádřit i jednodušší. Zlo nám chutná, ale když ho uděláme, nejsme šťastní, dobro nám nechutná, ale když se k němu donutíme, jsme šťastní! Ukřižovaný Ježíš, jako norma pro náš život, není pro nás vábný, ale když ho žijeme, nacházíme plnější lidskost.
Situace člověka po prvotním hříchu je vážná. Tak vážná, že kdyby si někdo chtěl zachránit svůj život, ztratí ho, ale kdo ztratí svůj život pro Ježíše a evangelium, zachrání si ho. Jak často hledáme svůj život. Jak velmi toužíme užít z tohoto života, co se jen dá. A přece nám Boží Slovo říká: „Nemilujte svět ani co je ve světě!“ Sv. Terezie Velká napomíná: „Pamatujte, že existuje jen jedna radost a to věčná!“ Skutečnou cenu může mít opravdu jen takové dobro, které je trvalé. Nic přechodné nás nemůže trvale uspokojit.
„Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Neboť jakou dá člověk náhradu za svou duši?“ Je to opravdu výsostně pravdivé slovo. Nejlépe to chápou ti starší. Co člověka ve stáří nejvíce těší a co ho nejvíce mrzí. To, co obětoval, je příčinou jeho radosti a to, kdy si bezohledně užíval, ho trápí. Svět nám chce namluvit, že jsme tu právě proto, abychom si co nejvíce užili. Nejsme tu proto, abychom se měli za každou cenu dobře, ale abychom byli za každou cenu dobrý.
V těchto dnech vyšla v Itálii publikace s názvem: „Pronásledováni“. Publikace, která vyšla v nakladatelství Piemme, přináší průzkum redaktora deníku L’Avvenire o místech, kde jsou křesťané oběťmi pronásledování a ponižování každého druhu. Jde o strašnou realitu, často ignorovanou velkými médii přesto, že z násilností spáchaných proti nějakému náboženství je 75% právě proti křesťanům. Více už o knize samotný autor Nello Scavo: „Existují země, kde nemají křesťané dovoleno studovat, v jiných zase mají velmi podřadné pracovní podmínky. Pak tu máme nedávné události; myslím zejména na situaci v Sýrii, kde desetitisíce křesťanů doslova otročí v pracovních táborech v Turecku. Setkal jsem také malé děti od osmi do dvanácti let, které dělají otrockou práci v některých tureckých krejčovských dílnách, kde paradoxně vyrábějí maskovací kombinézy pro vojáky z ISIS, kteří jsou zodpovědní za postupné zmizení křesťanů z těch území“.
Možná právě z toho můžeme nejlépe pochopit podstatný rozdíl mezi Mohamedem a Ježíšem. Mohamed dává pozemskou prosperitu těm, kdo ho následují. V krajinách, kde vládne Islám, jsou jeho vyznavači ve všem upřednostňováni, ostatní jsou občané druhé kategorie. Islám je náboženství světsky chytrých a mocných a jejich „bůh“ stojí na vrchole této mocenské hierarchie. Islam je náboženství tohoto zkaženého světa. Bůh, kterého nám zjevuje Ježíš, stojí na straně slabých a utlačovaných. Sám je Pokorný a Tichý. Jeho Pokora však není bezmocnost. Je Pokorný a zároveň Všemohoucí. Jeho Láska, Pokora a Tichost vyvolává šílenou hrůzu u těch, kteří vše vsadili na moc. Kristus nese na sebe a zjevuje bolest slabých a bezmocných.
„Kdo by se však styděl za mě a za má slova před tímto nevěrným a hříšným pokolením, za toho se bude stydět také Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly.“ I toto je velmi aktuální myšlenka. I my často žijeme v duchu tohoto světa. Kolikrát se stydíme za Slova svého Pána? Kolikrát ho zapíráme před tímto světem. Má to být přesně naopak. Ne Krista máme zapřít, ale sebe sama a pak najdeme Štěstí. Nestyďme se za Krista a jeho slova, aby se ráz on nemusel stydět za nás. Aby nemusel říci: „Neznám tě, ty nejsi z mých učedníků!“