Bůh nám skrze proroka Jeremiáše říká: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka (tělo udělal svou oporou), svým srdcem odstupuje od Hospodina (jeho srdce se vzdaluje od Pána)!“ Můžeme se ptát: O kom to mluví? Mluví o lidech, kteří se svou vírou pověsili na člověka. Hříšný člověk může zklamat a proto se nemáme na něj zavěsit s absolutní důvěrou, na kterou má právo jedině Bůh. Z dějin víme, že morální selhání neobešla ani papeže. Oč bláznivější je, když se někdo svojí důvěrou zafixuje na nějakého herce, zpěváka nebo sportovce, pro jiného to může být zas politik. Člověk nikdy nemůže být předmětem absolutní důvěry, neboť každý člověk je hříšný a každý člověk může selhat.
Prorok má na mysli i jinou třídu lidí, která je nám bližší. Jsou to věřící, kteří si ale zaměňují pojmy a to víru v Boží dobrotu s vírou ve vlastní spravedlnost. Více věří v svou spravedlnost jako v Boží Dobrotu. Usilují o duchovní život jen lidskými silami, ačkoliv Pán Ježíš jasně apoštolům říká, že člověk se nemůže spasit svým lidským výkonem. Jejich úsilí o spravedlnost je vlastně jakousi snahou zabezpečit se před „Bohem“, kterému nevěří. Bůh především ospravedlivuje (činí spravedlivými) ti, kteří Mu věří. Víra je vstupní branou do Božího království a začátkem každé skutečné spravedlnosti a svatosti, a to nejen víra v Boží existenci ale víra Bohu, víra v Boží Dobrotu a Spravedlnost. To, co z takové víry vyplývá a co od nás Bůh očekává jako naši odpověď je odevzdanost. Abychom se svou vírou pověsili na Něho. Kdo to neudělá, zažije to, o čem mluví prorok: „Je (bude) jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť (neuzří přicházet blaho), svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet.“ Tato slova vyjadřují duchovní stav člověka, který svou absolutní důvěru vkládá v jiného člověka a ne v Boha.
Ale, když usilujeme o život v odevzdanosti a svou důvěru jsme zcela zavěsili na Boha, který se nám zjevuje v Ježíši jako v člověku, pak o nás platí tato slova: „Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce.“
Dnešní evangelium je testem a zároveň potvrzením toho, co říká prorok. Pán Ježíš v blahoslavenstvích vykresluje úplně jiný hodnotový systém, jako je systém tohoto světa. Blahoslavenství popisují stavy a situace opačné těm, které my sami považujeme za hodnotné. Nikdo z nás nechce být hladový a žíznivý, nikdo netouží po pláči a pronásledování. Pán Ježíš v blahoslavenstvích zjevuje Boží pohled na lidský svět. Je na nás, zda budeme žít podle hodnot tohoto zvráceného světa, nebo přijmeme nový hodnotový žebříček, který platí v Božím království.
Jak se můžeme zmocnit ducha blahoslavenství a tak získat Boží zalíbení pro svůj život? Jak se můžeme zmocnit této blaženosti, která je v nich zaslíbená a ukrytá? Především musíme s jistotou uvěřit Božímu Slovu. Vírou přijmout jiní systém hodnot. Blahoslavenství zobrazují situace od kterých v životě raději utíkáme, ale oni jsou cenné v Božích očích. Nebyli jsme stvořeni proto, abychom si podle možnosti, co nejvíce užili. Nebyli jsme stvořeni proto, abychom se měli za každou cenu dobře, ale abychom za každou cenu byli dobří. Bůh hledá v našem životě chvíle, kdy jsme se dokázali nezištně obětovat. Pokud uvěříme v pravdivost blahoslavenství, dostaneme od Boha zvláštní schopnost, neřídit se zákonem užívání ale zákonem oběti. Jistota víry a poslušnost Božímu slovu nás vede k radosti a jásotu uprostřed soužení. „Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu!“
Blahoslavenství nás učí ještě něco. Máme osvobodit svou víru od závislosti na citech a okolnostech, a postavit ji na Božím slově. Víra se má opírat o Boží Slovo a taková víra nás osvobozuje od nadvlády citů a okolností. Ne city mají nést víru, ale víra má nést city. City se tak dostávají pod moc víry. Můžeme říci, že mocí víry se v nás objeví vyšší duchovní city, které pramení z víry a pomohou nám přenést se přes nepříznivé okolnosti života.
Ještě se trochu zastavíme u jednotlivých blahoslavenstvích:
„Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království.“ V tomto blahoslavenství jde především o postoj chudoby, a to nejen chudoby materiální, která nás učí svobodě od světa materie. Ježíš blahoslaví postoj chudoby před Bohem. Chudý je ten, kdo uznává svou závislost na Bohu a vše očekává od Něho, kdo si uvědomuje, že vše je Božím darem a to nejen v materiální oblasti ale ještě více v duchovní. Především jsou to lidé, kteří v sobě nepěstují vědomí záslužnosti před Bohem. Před Boha nikdy nemáme přistupovat s vědomím vlastních zásluh, neboť budeme hrozně zklamaní. Jistější je postoj celníka v chrámu.
„Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni.“ Pán Ježíš blahoslaví hlad a žízeň po Bohu, tedy lidí, kterým Bůh chybí, který se nedokážou uspokojit materiální hojností.
„Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.“ Pán Ježíš není proti lidské radosti. On sám přišel proto, aby naše radost byla úplná. Problém nespočívá v radosti jako takové, ale spíše v tom, co je důvodem mé radosti, mého smíchu. Zda jsem šťastný z tohoto světa a jeho pomýlených praktik nebo vnitřně ustavičně naříkám nad ztraceným Božím přátelstvím. Pokud je ve mně duch tohoto světa, cítím se v něm dobře a vím v něm chodit. Ale pokud je ve mně Boží Duch, tak se nikdy v tomto světě nemohu cítit dobře, ustavičně vzdychám a naříkám, protože chci přijít do království Otcova.
„Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí (ze svého středu), potupí a vaše jméno vyškrtnou jako prokleté kvůli Synu člověka.“ Radujte se v ten den a jásejte, protože máte velkou odměnu v nebi. Pán Ježíš neříká, že kritérium správnosti našeho života je to, zda se těšíme všeobecné oblibě, ale kritériem správnosti našeho života je skutečnost, že jsme Kristovi, že se snažíme žít Boží Slovo i za cenu pronásledování a potupy.
Na závěr slova sv. Františka: „Ti, kteří nechtějí zakusit, jak je Pán dobrý“ a „zamilovali si více tmu než světlo“, protože nechtějí plnit Boží přikázání, jsou prokletí. O nich říká prorok: „Jsou zlořečení, kteří sejdou z cesty tvých přikázání.“ Jako blahoslavení a požehnaní jsou však ti, kteří milují Boha a dělají, co sám Pán říká v evangeliu: „Miluj Pána Boha svého celým svým srdcem a celou svou duší a svého bližního jako sebe samého!“