Sv. Pavel takto začíná dnešní čtení z listu Korinťanům: „Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě (na Boží Slávu).” Často oddělujeme ve svém životě věci do dvou oblastí, do náboženské a profánní. Jsme naučeni jinak se chovat v kostele a jinak doma a na pracovišti. Jiní jsme před Bohem a jiní před lidmi. A není to správné. Nechci tím říct, že bychom měli být v kostele stejně neuctiví jako býváme obvykle doma, ale chci tím říct, že máme být i doma vůči svým tak uctiví jak jsme vůči Bohu. Sv. Pavel nerozlišuje život na profánní a náboženskou oblast. Biblická tradice stejně nerozlišovala život do dvou oblastí, ale celý lidský život se odehrává před tváří Boží.
Apoštol Pavel nás vybízí, abychom vše, co děláme, dělali na Boží Slávu. Co to znamená „dělat věci na Boží slávu“. Můžeme si položit otázku, i takto: „Jak to vypadá s mou prací? Co vychází z mých rukou na mém pracovišti?“ Sv. Benedikt říká, že křesťan má i běžné věci dělat s takovým postojem jako bohoslužbu. To znamená, že máme tak dokonale dělat své věci, aby lidé za naše životy chválili Boha. Jinak prožíváme skutečnost, když koupíme v obchodě výborný chléb nebo chléb nedopečený s nekvalitním těstem. Pokud koupíme dobrý výrobek, vede nás to ke chvále Boha, pokud narazíme na nekvalitu v jakékoliv podobě, vede nás to k smutku. Proto vůbec není jedno, co produkujeme.
Toto poznání nás může přivést k jistému způsobu zbožnosti, kterou nazvali věcnou. Kdysi, když lidé přímo kupovali věci u jejich výrobce a ten mohl vidět své zákazníky a oni mohli vidět jeho, vedlo je to k větší odpovědnosti a vzájemné úctě a vděčnosti. Dnes, když se setkáváme ve velkých ale neosobních obchodních domech s výrobky velkých ale také neosobních firem, můžeme zapomenout, že i za každou konzervou se skrývá konkrétní člověk a jeho práce. Je dobré v modlitbě pamatovat i na ty, kterým vděčíme za tento konkrétní výrobek. Myslet na ty, nám zcela neznámé, ale Bohu zcela známé lidí. Takto nás všechny věci, se kterými se setkáváme, mohou vést ke zbožnosti a k oslavě Boha. To, co očekáváme od druhých, druzí očekávají od nás. Proto jde o to, abychom pracovali tak, že by lidé, kterým se do rukou dostane náš výrobek, nezačali klít a nadávat. Třeba i ve fabrice, kde může člověk trpět pocitem ztracenosti, mít před očima konkrétního, sice mně neznámého člověka, který dostane tento výrobek do rukou. Dobrá práce nepřináší ovoce pokoje jen ve společnosti, ale vede také k naší vnitřní spokojenosti.
Sv. František nás vyzývá: „Bratři, kterým dal Bůh milost pracovat, ať pracují věrně a zbožně, totiž tak, aby se vyhnuli zahálce, která je nepřítelkyní duše, a tak aby neuhasili ducha svaté modlitby a zbožnosti, jemuž mají sloužit všechny ostatní časné věci.“ Sv. František řadí schopnost práce mezi milosti. I u sv. Františka vidíme, že zbožnost není jen pro kostel, ale zbožnost má proniknout celý náš život a všechny oblasti našeho života.
Sv. Pavel nás vybízí, abychom vše konali na Boží slávu. A co manželský život? Mnozí, zvláště starší lidé, prožívají své manželství jako cosi, co sice Bůh trpí, ale nijak se mu to nemůže líbit. Jsou přesvědčeni, že jsou to věci nedůstojně. Může to tak být, když se žije jen živočišné a sobecký, tehdy se skutečně lidská duše stydí sama před sebou a před partnerem. Ale tyto skutečnosti, pokud se prožívají v souladu s vůlí Boží, mohou být největším zdrojem oslavy Boha. Chválit Boha za dobrou, věrnou a něžnou manželku, chválit Boha za charakterního a šikovného muže. I toto patří ke zbožnosti manželů. To se má také dít na Slávu Boha Stvořitele. Církev nikdy neprohlásila sexuální život jako takový za hřích. Jen porušení zákonů lásky v této oblasti je hříchem. Desatero neříká: „Nesmíš se radovat ze své ženy, ze svého muže!“ Desatero říká: „Nesesmilníš“, „Nezcizoložíš!“, „Nepožádáš manželku bližního svého!“. Manželská láska, jestliže je přežíváná v souladu s Božím plánem, je úžasným Božím darem, za který je nutno neustále děkovat Bohu, který stvořil člověka jako muže a ženu.
Na závěr dnešního zamyšlení nás sv. Pavel vyzývá: „Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci.“ Křesťan nemá žít křesťanský jen mezi křesťany, v kostele a ve své rodině. Křesťan nesmí být pohoršením ani těm, co jsou mimo. Na jedné straně nás svět pokouší a rád by viděl náš pád do hříchu, ale když se mu dáme svést, vysměje se nám do obličeje. Nesmíme pohoršovat ani lidí tohoto světa. I jim dlužíme dobrý příklad.
„Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé (brát ohled na druhé: abych se líbil všem), a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy.“ Psychologie učí, že to patří k přirozenosti ženy, že se chce líbit. Ale sv. Pavel mluví jako muž: „I já se chci líbit všem ve všem“, tedy snaží se žít tak, aby všechny uchvátil pro Krista. Nechtít se líbit vnějším zjevem, ale vnitřní dobrotou.
Kéž jsem ráz mohl zakončit kázání stejným přáním jako sv. Pavel: „Napodobujte mne, jako já (napodobuji) Krista.“ Mám jednu touhu a tu přeji i vám, aby ve vás stále více a více sílil Kristův život. Aby ve mně i ve vás zmizelo staré hříšné EGO a aby se ve mně i ve vás objevil Kristus se svou dobrotou a mocí.