Dnes se nám předkládá, rozjímaní nad Desaterem. Bůh, který Izraeli tato přikázání dává, je Bůh – Osvoboditel, ten, který vyvedl národ z egyptského otroctví, ze situace, ze které by si Izrael nikdy sám nedokázal pomoci. Až ten, kdo zná Boha jako Osvoboditele, může správně pochopit Desatero. Pochopí totiž, že i pro něho je Desatero něčím, co ho vede k plnější svobodě, která se dá zcela uskutečnit, jen v Bohu. Když to již Izrael chápal, o to víc to mají pochopit křesťané. Deset přikázání vyslovuje požadavky lásky k Bohu a k bližnímu. První tři se týkají hlavně lásky k Bohu, dalších sedm lásky k bližnímu. „Jako jsou dvě přikázání lásky, do nichž Pán shrnul celý Zákon a Proroky – jak to řekl Pán – tak i deset přikázání je rozděleno do dvou tabulí. Tři na jedné, sedm na druhé.“
Desatero obsahuje určitou posloupnost: správný vztah k Bohu (1-3), úcta k rodičům (4) skutky (5-7; Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš) slova (8; Nelži proti svému bližnímu) a touhy (9-10; Nepožádáš manželku svého bližního, nepožádáš dům svého bližního, ani jeho pole, ani jeho otroka,…., ani nic, co je bližního tvého). Desatero je revoluční i v tom, že poslední dva příkazy se týkají lidské touhy. Možná si myslíme, že touhou nemůžeme přece nikomu uškodit. V tomto smyslu je Desatero daleko před naším omezeným rozumem. Poslední dvě přikázání se týkají lidské touhy. Ta je totiž zárodkem hříšných myšlenek, slov a skutků.
Slyšel jsem takové přirovnání, že s lidskou touhou je to jako s hurikánem. Co je to hurikán. Je to obrovský vzdušný vír, který dokáže ničit a zabíjet. Když se ptali meteorologa jak vzniká hurikán, odpověděl s trochou ironie: „Nějaký motýlek si v tropech zamával s křídly.“ Možná nešlo zrovna o nějakého motýlka, ale o tropickou bouři, během které vznikl vzdušný vír, kterému se ale nic nepostavilo ani na pevnině a ani na moři do cesty. A on rostl až do své ničivé podoby. Kdyby se mu hned na počátku postavila do cesty nějaká překážka, dokázala by ho snadno zastavit. Tak je to i s lidskou touhou. Lidská touha je velká síla, která dokáže přitáhnout i Boží pozornost, ale pokud je špatně směrována, plodí hřích.
Lidská touha se má zastavit tam, kde narazí na vlastnictví druhého. Desáté přikázání zakazuje nenasytnost a nemírnou touhu po pozemských statcích; zabraňuje nezřízené žádostivosti, která se rodí z přehnané touhy po bohatství a moci. Zakazuje také touhu dopouštět se takové nespravedlnosti, kterou bychom poškodili bližního na jeho časném majetku. Přikázání přikazuje, abychom ze svých tužeb vyloučili všechno, co nám nemůže patřit. Není porušením tohoto přikázání, pokud toužíme získat věci, jaké vlastní jiní. Naše touha se však musí vázat na spravedlivé prostředky. Desáté přikázání vyžaduje, aby se z lidského srdce vypudila závist. Závist může vést k nejhorším zločinům. I smrt vstoupila do světa jen pro ďáblovu závist. Závist je jeden z hlavních hříchů. Je to zármutek, který pociťujeme, při pohledu na majetek jiného, a nezřízená touha přisvojit si ho, byť nesprávným způsobem. Je smrtelným hříchem, pokud ji doprovází přání těžkého zla bližnímu. Ze závisti se rodí nenávist, pomluvy, osočování, radost z neštěstí bližního a zármutek, pokud se mu daří. Máme se vzdát bezbožnosti a světských vášní, žít rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku (porov. Tit 2,12 ) .
Vidíme, jak se podstatně liší Desatero od jiných příkazů, jako jsou například dopravní předpisy, nebo od dětského „musíš – nesmíš“, a jak je i pro nás cestou ke svobodě. A pokud by to ještě někomu jasné nebylo, ať se podívá do vlastního života, nebo do historie. Uvidí, že tam, kde člověk jedná proti smyslu Desatera, nikdy z toho nevzejde svoboda, ale naopak roste vnitřní i venkovní nesvoboda. Už od dob svatého Augustina má Desatero velmi významné místo v katechezi budoucích pokřtěných a věřících. V 15. století se zavedla obyčej vyslovovat přikázání Desatera v rýmovaných formulkách, které se snadno učily nazpaměť a byly uváděny v pozitivní formě. Ještě i dnes se takto používají.
Církevní katechismy často vysvětlovaly křesťanské morální učení podle uspořádání Desatera. Tridentský koncil učí, že deset přikázání zavazuje křesťany a i ospravedlněný člověk je povinen je zachovávat. II. vatikánský koncil prohlašuje: „Biskupové jako nástupci apoštolů dostávají od Pána, kterému byla dána veškerá moc na nebi a na zemi, poslání učit všechny národy a hlásat evangelium všemu tvorstvu, aby se všichni lidé spasili vírou, křtem a zachováváním přikázání.“
Pro křesťana není Desatero souhrnem všech požadavků, které jsou na něj kladeny. Od křesťana se očekává dokonalejší spravedlnost podle vzoru a milosti Pána Ježíše. I přesto je pro nás uvažování nad textem Dekalogu velmi užitečné. Jako křesťané známe tu neuvěřitelnou hranici, za kterou Bůh ve své lásce a věrnosti šel – když dal svého Syna, aby mohl smlouvu uskutečnit a obnovit, dal ho, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
V eucharistii nám Bůh dává možnost tuto věčnou smlouvu znovu obnovit. Pro nás je boží smlouva obnovena v Ježíši a potvrzena jeho krví. Je to smlouva, která je naplněním a převýšením té staré. Bůh v ní už nezajišťuje jen přetrvání národa v dějinách, jak to zajišťovala SZ smlouva Izraeli, ale těm, kteří uvěří, dává nový a věčný život, skutečnost neomezenou a plnou Boha samého. Dává podíl na nebeském Království, které nám Kristus získal. Proto i Desatero patří k radostné zvěsti se vším tím, co NZ přináší.
A přece přináší Ježíš cosi nového. Vždyť Ježíš je Živou a Vtělenou Tórou, Vtěleným Božím Zákonem, Božím Zákonem v člověku. Novost nespočívá v nových přikázáních, ale v tom, že se Boží zákon, skrze přijetí Ježíše jako osobního Spasitele, znovu stane součástí lidské přirozenosti a mocí Ducha Svatého bude vložen do srdce člověka. Spása je ve znovu přijetí Božího Slova, které se v osobě Ježíše Krista zjevilo. Duch Svatý způsobí, že začneme chápat jak těžkým a až nesnesitelným břemenem je zákon hříchu, který vládne v naší narušené přirozenosti a začneme prožívat skutečnou blaženost z plnění božích příkazů, z poslušnosti Božím příkazům. Vždyť poslušnost Božím příkazům je Láskou k Bohu, k sobě i bližnímu a vede ke Spáse, k obnově přebývání Boha v nás.
Po tom všem, co jsme pochopili, se můžeme lépe ztotožnit se slovy žalmu: „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo. Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé, nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve.“ (Ž 19,8-11)