Dnešní evangelium nám zjevuje, že Boha zajímá lidská štědrost a velkorysost. Evangelista říká, jak se Ježíš „posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze“. Nás spíš zajímá a vzrušuje kolik kdo dal. Na rozdíl od nás se Ježíš dívá „jako“ kdo dává. Jeho nezajímalo „kolik – kdo“, ale „jako – kdo“. V Jeruzalémském chrámě nebyl problém sledovat, kolik kdo dává, protože při každé pokladně stál vyvolávač, který veřejně oznamoval darovanou částku. Něco podobné jako se to ještě někde i u nás dělá: „ten a ten daroval na opravu kostela tolik a tolik“.
Umíme si představit jak hrdě odcházeli boháči, kteří darovali mnoho. Věřící židé nešetřili na Božím kultu, dbali na to, aby Boží chrám, který byl symbolem Boha a jeho přítomnosti, nikdy netrpěl újmu. Jejich velkodušnost vůči Bohu byla obdivuhodná. Evangelista vysloveně podotýká, že „Mnoho boháčů dávalo mnoho..“ Živá víra a bohatství způsobuje štědrost. Bohatství bez víry plodí lakomství. Dokonce ani sv. František nedovolil šetřit na bohoslužebných nádobách a oděvech. Měly být takové, aby alespoň trochu vyjadřovali Velebnost Toho, jehož Slovo a Tělo obsahují. Ačkoli to bylo krásné, přece jakoby štědrost bohatých lidí nevzrušovala Ježíše. Jeho spíš zajímá velikost oběti a ta nevyplývá zákonitě z velikosti daru, ale z poměru: možnosti k daru: „Kolik mohl a kolik skutečně dal“.
„Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.“ Dala skutečně maličký peníz a přece to byla velká oběť. Velikost daru nemusí vždy mluvit o velikosti oběti. Boháči dávali z nadbytku, ale ona při svém nedostatku dala všechno, co měla. „Amen, pravím vám. Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“ Takto se dívá na hospodaření v církvi Bůh.
To co Pán Ježíš říká o finanční oběti, platí pro každou oběť. Někdo je plný duchovní síly, neví co je to vrtkavost nálad a je stálý ve svých předsevzetích, nic není pro něj problémem. Pro druhého však už malé morální vítězství může být velkým úspěchem. Proto nás Pán Ježíš vyzývá, abychom nesoudili. Jedině Bůh zná skutečné východiska. Výkon se v Božích očích neměří vždy vnějším efektem, ale velikostí přinesené oběti.
O dnešním příběhu z evangelia jsem četl i takovou úvahu, která pochází z prostředí charismatické obnovy: „Podívej se na příběh vdovy, která hodila své dvě poslední mince do chrámové pokladnice. Jde o schopnost svobodně disponovat svými penězi. Myslíš si, že kdyby vdova nebyla svobodná, tak by tam ty peníze hodila? Našla by si sto důvodů, aby je tam neházela nic. Dvě mince, čili kvadrans, byly v té době směšné peníze, skoro jako nic. Zbavit se jich mohlo vyznít jako jednoduchá záležitost. Ona se však chtěla zbavit něčeho, čeho se měla důvod křečovitě držet, protože to bylo to poslední, co měla. Kolik z nás si takto, pro své dobré svědomí, vyprázdní drobné z peněženky do kasičky?
Toto byl její projev: „Bože já věřím, že Ty máš schopnost dát mi tolik, kolik opravdu potřebuji.“ A co jí Bůh daroval? Místo ve Svatém Písmu. Přinejmenším. Velmi často podřídíme Bohu všechny oblasti svého života, o kterých si myslíme, že jsou důležité, ale ty, o kterých si myslíme, že jsou bezvýznamné, si ponecháme pod svou vlastní kontrolou. Říkáme: Bože vezmi si toto všechno, ale na tohle mi nesahej. Vždyť jsou to pouze dvě mince. Čili věci, které si naschvál před Bohem chceme omluvit, bagatelizovat. Pros Boha, aby ti takové „dvě mince“ tvého života ukázal.
Svět potřebuje křesťanských podnikatelů. Právě podnikatelé se staly jedněmi z prvních hlasatelů křesťanství. Církevní obce v Malé Asii, např. Efez, Laodikeja, Smyrna a další, byly vybudovány na obchodních cestách a kdo si myslíš, že byly jejich obyvateli? Obchodníci. Tato centra intelektuální a obchodní aktivity se brzy staly centry křesťanského života. Bohaté obchodní centra své doby jako Lyon, Marseille, měli jako jedny z prvních na svém území postavené křesťanské chrámy.
Priscila a Akvila vyráběly stany, kožené předměty, sedla, opasky a součásti oděvu a prodávaly je Římanům. To jim dávalo možnost k vydávání svědectví. Velmi často se stěhovali za obchodem, jak to normální byznysmeni dělají i dnes. V Sk 18,2 čteme, že byli v Římě, pak se s Pavlem setkali v Korintu a později se přesunuly do Efezu. Podívejme se na 2Sol 3,8-9. Sv. Pavel byl finančně nezávislý (pochopitelně, kromě pobytu ve vězení) a dával sebe za vzor jiným. Po bohatých křesťanských obcích dokonce organizoval pro Jeruzalémskou církev sbírku, protože jeruzalémští křesťané na začátku v euforii prodávaly své majetky, což se později ukázala sice jako šlechetná a dojemná věc, ale způsobila, že finančně zůstali bez vlastních příjmů, odkázáni na druhých.
Bojíš se jako podnikatel, že nebudeš mít z čeho zaplatit daně? Viz v Písmu příběh o denáru v ústech ryby. Pokud dáš Bohu, co je Boží, tak pak se Bůh postará, aby si měl i co dát císaři. Přísl 3,9-10 říká: „Cti Hospodina ze svého majetku i prvotinami z celé své úrody! Bohatě se naplní tvé sýpky, moštem budou přetékat tvé kádě.“