Dnešní čtení ukazuje setkání Saula s Davidem. Je to vlastně již poté, co byl král Saul od Boha zavrhnut, aby více nebyl králem a Dávid byl pomazán za krále. A přece ho Dávid tituluje „můj pán“ a i později má k němu velikou úctu jako k „Pánovu Pomazanému“ (Kristu), i když se Saul projeví jako jeho nepřítel. Jako by si byl vědom toho, že Boží dary a povolání jsou neodvolatelné a nezrušitelné.
„Když byl Dávid přiveden k Saulovi, pravil: „Ať neklesá na mysli můj pán kvůli Goliášovi. Tvůj služebník půjde bojovat proti tomu Filišťanu!“ Slyšeli jsme, jak mu Saul odporoval, poukazem na totální převahu Goliáše. Ze Saula mluví lidská moudrost a zkušenost staršího. V krátkosti bychom mohli shrnout situaci takto: Goliáš je obor, muž, válečník; Dávid je jen mladý a vzrůstem malý chlapec.
Když král Saul odrazuje Davida, že nebude moci porazit Goliáše, David se brání svou zkušeností s Bohem: „Hospodin (Pán), který mě vytrhl z drápů (moci) lva a (z moci) medvěda, ten mě vytrhne (vysvobodí) z ruky tohoto Filišťana.“ Tu můžeme názorně vidět, jak již u věřícího, může víra stále růst. Víra zahrnuje v sobě schopnost „počítat s Bohem“. Taková víra se rodí ze životní zkušenosti. A Dávid, jako pastýř jemu svěřeného stáda, takovou zkušenost má. Někdy sníváme o životě bez konfliktů a bez stresů, ale takový život nám Bůh neurčil, aspoň ne na tomto světě. Boží lid má jméno Izrael (Bůh zápasí), což v sobě zahrnuje zápas. I církev se na tomto světě označuje jako „bojující“. Naše víra nás neuchrání od střetů a konfliktů. Člověk se má učit důvěřovat Bohu právě uprostřed zápasů.
Goliáš je totálně vyzbrojen a obrněn. Nejprve se Saul pokouší podobným způsobem vyzbrojit i Davida. Ale David se v této výzbrojí necítí dobře a jak sám říká, „není na ní zvyklý“, proto jde zápasit tak, jak byl zvyklý s holí a prakem. I my máme do svého zápasu vstupovat se svou přirozeností a s vírou, která umožňuje Bohu působit skrze naši přirozenost. Bůh je Láska a láska je pro nás tou nejpřirozenější skutečností. Když se naplníme zlostí, škodíme samy sebe. Člověk je pozván zjevovat Boha – Lásku.
Z Goliáše mluví sebevědomí, jeho řeč vychází z jeho sebevědomí. Z Davida nemluví sebevědomí nebo mladická nezkušenost a naivita. Nemluví o sobě, ale o Bohu, s nímž má zkušenost. Není to pýcha. Mluví z něj pokora, která zná Boží moc a ochotu pomoci.
Abychom i my mohli mít takovou zkušenostní víru, musíme prosit o pokoru. Pokora je Pravda. Pokorný člověk dokáže dobře rozlišit své lidské schopnosti od projevů Boží moci. Právě proto, že si David uvědomuje svou slabost, může se v něm projevit Boží moc. Komu nehrozí, že si Boží zásah přisvojí, jako své dílo, tomu Pán účinně pomůže. Velmi často musí křesťan v zápasech okusit svou slabost až do úplného dna, ale zázrak je v tom, že přesto po zápasu zjistí, že je vítězem. A toto je zázračná moc Boha. Je to Pán, který nás vytrhuje z moci mnohem větší než je moc lva a medvěda, větší než je moc Goliáše. Je to Pán, který nás denně vytrhuje z jícnu hříchu, smrti a satana.
Z víry vyrůstá schopnost pustit se do úkolu, která nás přesahuje, protože se opíráme o Boží moc. A tak nám víra umožňuje přesáhnout samých sebe. Dělat přechod (Pesach – přesah), růst nad sebe, růst do Boha. Víra nám dává schopnost zříci se lidské výzbroje a uchopit Boží výzbroj. David říká: „Ty jdeš proti mně s mečem a s kopím a s oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských šiků, kterého jsi potupil.“
Vírou David přemohl Goliáše dříve, než ho srazil kamenem. David říká: „Dnes tě dal Hospodin do mé moci, zabiji tě, useknu ti hlavu; a ještě dnes dám tvou mrtvolu a mrtvoly filišťanského tábora nebeským ptákům a divoké zvěři. A tak se celá země dozví, že Bůh je v Izraeli (Izrael má Boha; při Izraeli stojí Bůh).“ Smyslem tohoto zápasu je dokázat, že v Izraeli je Bůh. Každý skutek, v němž člověk překoná sebe sama a opře se o neviditelnou ale reálnou moc Boha, vede k posílení jeho víry a vyvolá víru i u druhých. Zázrak je vždy manifestem Živého a Přítomného Boha.
„David tedy zvítězil nad Filišťanem prakem a kamenem; udeřil Filišťana a zabil ho bez meče. Když Filišťané viděli, že je mrtev jejich největší silák, dali se na útěk..“ Toto vše se týká i našich zápasů. Každé pokušení je zápasem s mocí, která nás převyšuje a často unavuje svou rafinovaností a neodbytností. Tam, kde nemáme vlastní zkušenost se musíme opřít o Boží Slovo. Ono nás chrání před zbytečným utrpením, které způsobuje hřích. Každé překonané pokušení je znakem Živého Boha přítomného v našich životech. Sv. František říká, že „každé překonané pokušení je jako snubní prsten, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka“. Každé překonané pokušení je zároveň výrazem naši lásky vůči Bohu, je plněním prvního přikázání lásky.