Ústředním motivem dnešního čtení z listu sv. Pavla Římanům, je problém „hříchu“. První místo v Písmu, kde je přímo užité slovo „hřích“ se nachází v Gen 4, kde se popisuje pokušení, které prožívá Kain: „I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“
V hebrejském textu je slovo „hřích“ rodu ženského, sloveso dychtit je v mužském rodě. Je tu užito totéž sloveso dychtit jako, když se předtím mluví o ženě, která bude dychtit po muži. Hřích je zde představen jako démon, který chce člověka ovládnout.
I apoštol Petr ve svém 1 Pt 5,8 říká, že jako hladový lev touží po kořisti, tak ďábel žádostí za člověkem. Každým zlým skutkem se člověk otevírá démonům. Pokušení přichází od zlého ducha. Pokud podlehneme pokušení, stáváme se příbytkem zlého. Ale i nám je řečeno: „Ty však máš nad ním vládnout!“
Vnitřní situaci, která se objevila v člověku po hříchu, velmi výstižně popisuje sv. Pavel v listu Římanům 7: „Víme, že zákon je svatý – já však jsem hříšný, hříchu zaprodán. Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.“
Hřích je zde chápán nejen jako špatný skutek, ale jako zosobněné zlo, démon. My všichni pociťujeme ve svém těle tento zákon hříchu, o kterém píše Pavel. Naše duše a hřích jsou po prvotním hříchu, jakoby do sebe stavené. Naše duše se ozývá na hřích, rezonuje s pokušením. Hřích se stal součásti naši zraněné přirozenosti, proto je tak těžký zápas s ním.
Ale Ježíš nás vykoupil a ďábel, po své porážce, je jako pes na řetězu. Nemůže ublížit tomu, kdo se k němu nepřiblíží. Člověk, po svém vykoupení, může svobodně vzdorovat hříchu. Nemusí hřešit. Musí se však odevzdat Bohu a uznat Ježíše za svého Pána. Tehdy se v nás objeví Nový Zákon, zákon Boží milosti. Ježíš v nás začne dělat velké věci.
Slyšeli jsme: „Nechť tedy hřích neovládá vaše smrtelné tělo, tak abyste poslouchali, čeho se mu zachce; ani nepropůjčujte hříchu své tělo za nástroj nepravosti, ale jako ti, kteří byli vyvedeni ze smrti do života, propůjčujte sami sebe a své tělo Bohu za nástroj spravedlnosti. Hřích nad vámi už nebude panovat; vždyť nejste pod zákonem, ale pod milostí.“ Boží milost, která spočívá v přijetí Ježíše, způsobuje, že už nemusíme hřešit.
Apoštol vyslovuje přání, které se má stát i naším přáním a předsevzetím. Ať nevládne hřích v mém těle! Nesmím vydávat své údy za nástroj nepravosti. Zvlášť, když si můžu spočítat, jaký jsem měl užitek z toho, zač se nyní stydím? Hřích je pro člověka čímsi zahanbujícím. Protože člověk svou přirozeností tíhne k tomu, aby se stal uskutečněním Lásky.
Hřích neprospívá ani tělu, ani duši. Musíme být mrtví pro hřích. Vejděme do Kristova umírání, abychom měli účast na jeho Vzkříšení. Úplně se odevzdejme Bohu. Odevzdanost není těžká. Je to jako, když jdeme na operaci k šikovnému doktorovi. Čeká se jen, že si lehneme na operační stůl. Celá námaha spočívá na doktorovi. Od nás se vyžaduje souhlas víry. Nebouřit se proti Boží operaci.
„Víte přece, když se někomu zavazujete k poslušné službě, že se stáváte služebníky toho, koho posloucháte – buď otročíte hříchu, a to vede k smrti, nebo posloucháte Boha, a to vede k spravedlnosti.“ Hřích nás vrhá do otroctví ďábla a jeho vláda je hrozná. On nás nenávidí a snaží se nás zničit.
Když však jsme poslušností sjednocení s Bohem, Bůh je v nás a platí o nás to, co říká sv. Jan, evangelista: „Ten, který je ve vás, je mocnější, než ten, který je ve světě.“ Kristus žijící v nás je vítězem nad našimi zlými sklony. Proto, to nejdůležitější v našem duchovním životě, je odevzdanost a zapření starého člověka, jehož touhy nás nevedou ke štěstí.
Jsme zodpovědní za to, co ze sebou uděláme. Své údy dejme za nástroj Spravedlnosti. Naše tělo i duše se má stát místem Božího Vtělení a Zjevení.
Apoštol může konstatovat: „Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti.“
Apoštol říká o osvobození od hříchu, skrze to, že se ze srdce přiklonili k učení, které jím hlásal. Naše slabost spočívá často v tom, že kulháme na obě strany. Jen tehdy prožijeme svobodu, kterou přináší Kristus, když se ze srdce podřídíme Božímu Slovu.
Dnes jsme hovořili o hříchu a pokušení. Proč Bůh dopouští pokušení? Bůh nikoho nepokouší, pokušení přicházejí od zlého, a přece se stávají součástí Boží výchovy. Bůh dává pokušením jiný smysl. V každém pokušení je jakoby skrytá otázka na lásku k Bohu.
Sv. František tvrdí, že každé překonané pokušení je jakoby snubní prsten, kterým se Pán snoubí s duší svého služebníka. Pokušení, nad kterým jsme zvítězili, je důkazem naší lásky k Bohu, naším vyznáním.
Cítíme, že po pádu, se hřích stal součástí naši přirozenosti, proto nad hříchem můžeme zvítězit jen láskou k Bohu, která přesahuje lidské ego. Bližního mám milovat, jako sebe sama, ale v lásce k Bohu mám překročit své ego. Když miluji Boha víc než sebe, miluji sebe více a dokonaleji, protože zažívám svobodu od hříchu a Boží přítomnost v mé duši. A to je moje normalita.