5. Velikonoční úterý – (Sk 14,19-28)

Dnešní čtení začíná jakoby žalobou na Židy: „Tu se tam objevili Židé z Antiochie a Ikonia, strhli lidi na svou stranu a začali Pavla kamenovat. Když mysleli, že je mrtev, vyvlekli ho z města.“ Musíme si však uvědomit, že i z druhé strany stojí Židé. I Pavel a jeho společníci jsou převážně Židé. Pavla ukamenovali až na smrt. Nebyla to nějaká hra na kamenování, ale byla to snaha zabít Kristova svědka. A byli si svým výsledkem natolik jisti, že ho vyvlekli za město, protože se domnívali, že je mrtvý. Až takto může vypadat život apoštola. Žádné evangelium „úspěšného života“, když přijmeš Ježíše jako svého Pána a Spasitele.

Písmo svaté říká, že když ho obstoupili učedníci, vstal a vešel do města. Bůh nesmírně odměňuje už jen ochotu pro něj trpět. Pavel a jeho společníci vešli do města, ale ne proto, aby se schovali, ale proto, aby i tomuto městu ohlašovali evangelium. Pavlova tvář byla ještě plná ran a přece i s takovým vzezřením hlásal evangelium. Nečekal na to, až bude mít opět zdravý vzhled a vystoupí v uhlazeném obleku. Vystoupil dobyt tak, jako Ježíš, kterého hlásal. A navzdory jakoby fiasku, Skutky apoštolské konstatují, že „získali mnoho učedníků”.

Služba apoštolů je vyjádřena i těmito slovy: „posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“ Všichni jsme odkázáni na tuto službu. Nikdy nesmíme zapomenout, že do Božího království se vchází přes mnohé soužení. Tuto službu povzbuzování si dlužíme navzájem. Máme se utvrzovat ve víře v Boha – Lásku, která se zjevila v Kristu a v naději na spásu. V 1 Jan 3,3 čteme: „Každý, kdo má tuto naději v něho, usiluje být čistý, jako je on čistý.“ Člověk bez naděje se řítí do záhuby. Pokud chceme, aby kráčel dopředu, musíme povzbudit jeho úsilí. Když nás zaplaví utrpení, není to proto, že by nás Bůh neměl rád, ale proto, že nás čistí, abychom přinášel více ovoce. A nesmíme zapomínat, že právě utrpení je znamením, že kráčíme správně.

„V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili.“ Apoštolská moc se odevzdává vkládáním rukou, což je naše svěcení. Jen ten, kdo takto přijal moc, může platně slavit eucharistii a rozhřešuje od hříchů. Nemůže to dělat kdokoliv. Když jsme někoho k Pánu přivedli, i my ho máme „svěřit Pánu“ protože jen on dává vzrůst ve víře, v naději a v lásce. Svěřit někoho Pánu znamená, modlit se za něj.

„Po svém návratu shromáždili církev a vypravovali, co všechno skrze ně Bůh učinil a jak i pohanům otevřel dveře víry.“ I my jsme vyzváni, abychom vydávali svědectví, jak velké věci nám koná Bůh a co skrze nás učinil. Komu, skrze naše svědectví, otevřel dnes bránu víry? Víra je brána, protože skrze ni se vstupuje do Božího království. „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen!“ Víra je dvojitá brána. Jedni dveře otevíráme my svou vůlí a druhé otevírá Boží dobrota. Víra způsobí dýchání duše, proudění od Boha k nám a od nás k Bohu a to je obnova duchovního života.