5. Velikonoční úterý – (Jan 14,27-31a)

Dnes jsme slyšeli, jak Pán Ježíš řekl svým učedníkům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám.“ Ježíš nám přináší a předává pokoj, který svět nemůže dát. Nejde o vnější klid, ale jde o vnitřní, bytostný zážitek spočinutí v Bohu, spojení s Bohem, který je absolutním Dobrem.

Ježíš přináší pokoj v nejhlubší oblasti lidského srdce, Pokoj s Bohem. Když jsme jeho učedníci, dostáváme se do okruhu Božích přátel. To, co nám Ježíš zprostředkovává, když jsme ho přijali, jako svůj Život, je jeho bytostný stav. Není to už zážitek zoufalé prázdnoty, kterou nedokáže nic v tomto světě uspokojit.

V lidské duši je po dědičném hříchu strašná rána, kterou způsobil odchod Boha z lidského srdce. Ježíš nám zjevuje původní lidskou přirozenost a tou je přirozenost Bohočlověka.

Na počátku lidského rodu nestojí opočlověk ale Bohočlověk. Člověk jako Boží obraz s nezatemněným rozumem, s vůlí směřující k absolutnímu Dobru. Toto je pravda, kterou hlásá Judaismus i Křesťanství.

„Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: „Odcházím” a „(zase) k vám přijdu“. Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.“ Apoštolové určitě cítili, že to s Ježíšem a s nimi začíná být napínavé. Jejich srdce byla vzrušená a ustrašená, proto jim Ježíš dává svůj pokoj.

O mrtvých zvykneme říkat: „Nikdo se ještě odtamtud nevrátil!“ Není to docela pravda. Zvláště v poslední době se množí případy návratů z oblasti smrti a záhrobního života. Ale všichni, kteří se vrátili, dosvědčují, že tak mohli učinit jen s dovolením Božím, nebo na jeho příkaz.

Ježíš mluví o své smrti jako o odchodu s jistým návratem. Tím naznačil svou moc a své slavné Vzkříšení. Toto všechno Ježíš říká dopředu, abychom nepochybovali, když ho uvidíme v tom strašném zápase, který ho čeká.

Ježíš říká: „Odcházím k Otci, neboť Otec je větší než já.“ Otec je větší vzhledem k jeho ponížení. Písmo Svaté říká, že „Kristus, ačkoli měl Božskou přirozenost, ponížil se a stal se člověkem.“ Kristus se ponížil, a když jde k Otci, vrací se do své původní Slávy, kterou měl spíše než povstal svět.

„Už s vámi nebudu mnoho mluvit, protože přichází vládce tohoto světa. Proti mně však nezmůže nic (nade mnou nemá žádnou moc). Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal.“ Podívejte se, jak se Ježíš vyjadřuje o světě a ďáblu. Ďábla nazývá knížetem tohoto světa.

Na počátku Ježíšovy činnosti byla tato pravda odhalena při Ježíšově pokušení. „Pak ho ďábel vyzvedl, v jednom okamžiku mu ukázal všechna království světa a řekl mu: „Dám Ti všechnu jejich moc a slávu, protože jsem ji dostal a dám ji, komu chci.“

Hříchem prvních lidí získal ďábel nad člověkem jakousi nadvládu: člověk však přesto může být svobodný. Dramatická situace světa, který „má v moci zlý duch“ (1 Jan 5,19), dělá z lidského života boj. Člověk zapleten do tohoto zápasu, musí neustále bojovat, aby přilnul k dobru a bez velké námahy a bez pomoci Boží milosti, není schopen dosáhnout vnitřní sjednocení.

Prvotní hřích má za následek „otročení pod mocí toho, který vládne smrtí, totiž ďábla.“ Učení církve jasně hovoří o nadvládě zlého ducha, pod kterou se člověk dostal, když svým hříchem opustil Boha a vzal si život do vlastních rukou. V procesu Vykoupení jde především o Ježíšův zápas s mocnostmi temnosti, které člověka drží v zajetí. Ježíšovou smrtí na kříži jsme vyprošťování zpod tohoto jha.

„Ale ať svět pozná, že miluji Otce a jednám, jak mi Otec přikázal (Ale svět má poznat, že miluji Otce a dělám, jak mi přikázal Otec).“ Přijetí kříže tedy není jen projevem Ježíšovy lásky k člověku, ale i projevem lásky k Bohu Otci. Svět se takto má učit, v čem je podstata lásky k Bohu. Můžeme říci v poslušnosti vůči Bohu až ke smrti.

Právě přijaté utrpení, může být projevem lásky k Bohu, která přesahuje naše lidské sobectví. Bližního máme milovat, jako sebe samého, ale Boha více než sebe, nadevše.

Sv. František říká: „Tomu, který pro nás tolik zlého vytrpěl, a tolik dobra nám prokázal a ještě v budoucnu prokáže, tomu ať každé stvoření, které je na nebi i na zemi, v moři i podsvětí, vzdává chválu, čest, slávu i dobrořečení, protože On je naše Síla a Statečnost, jedině On je dobrý, On sám je Nejvyšší, On sám je Všemohoucí, Podivuhodný, Přeslavný a sám Svatý, hodný chvály a Požehnaný na věky věků. Amen“ (List všem věřícím).