Slyšeli jsme jak: „Někteří lidé přišli z Judska a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku (předpisu) obřezat, nemůžete dojít spásy.“
V dnešním čtení je řešen problém vztahu křesťanu z pohanství k Mojžíšovu Zákonu. Pod Mojžíšovým zákonem nemyslíme teď Desatero a mravní odkaz Mojžíšův, které jsou stále obecně závazné i pro křesťany, ale spíše míníme různé obřadní židovské předpisy, které Mojžíš nařizuje pro Izrael, jako např. obřízku, nebo rozdělování pokrmu na čisté a nečisté.
Jde o problém, zda se musí pohan nejprve stát Židem a až potom muže mít účast na Spáse. Taková totiž byla dřívější běžná praxe. Pokud se některý pohan cítil osloven judaismem, musel se nejprve podrobit obřízce a aby mohl mít účast na Požehnaní a Zaslíbeních daných Izraeli, musel zachovávat i ostatní předpisy Zákona.
„Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma.“
Církev z pohanů se dostala do problému, které se zdály neřešitelné, neboť existovaly jiné komunity křesťanů, které zachovávali tuto původní židovskou praxi.
Myslím si, že Pavel i Barnabáš by se dokázali obhájit i sami, ale nechtěli vyvolávat roztržky a nejednotu, proto tento problém postoupili vyššímu orgánu Církve, který pro ně představoval apoštolský sněm v Jeruzalémě.
„Církevní obec je tedy vypravila na cestu. Šli přes Feníciu a Samařsko a obšírně vykládali o tom, jak se pohané obracejí, a tím působily všem bratřím velikou radost. Když přišli do Jeruzaléma, byli přijati od církevní obce, apoštolů a starších. Vypravovali jím, co všechno Bůh jejich prostřednictvím vykonal.“
Celá církev se těšila z úžasných projevů Boží moci a mnoha obrácení. Smyslem Božího Zákona je Spása, která spočívá v Duchu Svatém. Pokud někde existuje zdravý duchovní růst, jako projev skutečného života, pokud jsou zde projevy přítomnosti Ducha Svatého a pod nimi nemyslím natolik různé mimořádně charismata, jako spíše solidnost a svatost života, tedy projevy Ducha Svatého na úrovni bytí, smysl Zákona byl naplněn.
„Ale někteří z těch, kdo přešli k víře z farizejské strany, zasáhli a říkali: „Pohané musí přijmout obřízku a je třeba jím nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon.“
Podle jejich názoru, pokud se nedají obřezat podle Mojžišova zákona, nemohou být spaseni. Jelikož si nevěděli s problémem rady, obrátili se na apoštoly. Je mnoho problémů, mnoho sporných věci v samotné církvi, v nichž musí rozhodnout církevní vrchnost.
Musí zde existovat nějaká Bohem dána autorita, která rozhodne tyto věci. Židé byli zvyklý na takovou Bohem danou autoritu, která rovněž vyplývala z Bohem daného Mojžíšova zákona a kterou představoval Velekněz s Veleradou.
Nebylo tu ono známé Lutherovo „Sola Scriptura“, tedy samo Písmo stačí. Samotná Bible není vždy jednoznačná. Je v ni zachycena určitá Boží pedagogika. Je Boží řečí, která se ale přizpůsobuje omezenosti člověka. Sám Ježíš říká apoštolům, že existují Boží Pravdy, které by momentálně nesnesli, až Duch Svatý je přivede do plnosti Pravdy.
A proto i přesto, co bylo již napsáno v Mojžíšském zákoně a co spíše svědčilo ve prospěch praxi židokřesťanů, slyšíme, že se apoštolové a starší sešli a zkoumali tuto věc.
Boží Zjevení se neděje jen skrze Písmo, ale také skrze zdravý lidský rozum a životní zkušenosti. Vždyť nakonec i toto jejich rozumné zkoumání a uvažování se stalo součástí Božího Zjevení zachyceného v Písmu Svatém.
Jak uslyšíme zítra, apoštol Petr se nedovolává na Bohem danou neomylnost, ale spíše poukazuje na svou duchovní zkušenost: „Jak víte bratři, Bůh už dávno mezi vámi rozhodl, aby pohané uslyšeli slovo evangelia z mých úst, a tak, aby přišli k víře. A Bůh, který zná srdce, dosvědčil jím svou přízeň tím, že jím udělil Ducha Svatého právě tak jako nám. Neudělal tedy žádný rozdíl mezi námi a mezi nimi, když jím vírou očistil srdce.“