„Když (Pavel a Barnabáš) zpozorovali, že se (v Ikóniu) pohané a židé se svými předními muži už strojí k tomu, aby je ztýrali a kamenovali, utekli do lykaonských měst Lystry a Derbe a do jejich okolí a tam hlásali radostnou zvěst.“ Pavel a Barnabáš se zbytečně nevystavují smrti a utrpení, ale utíkají před ním. Oni stojí ve službě života a mají hlásat slova života. Když se dozvěděli, že je chtějí zhanobit a ukamenovat, utekli do lykaonských měst. Drželi se Božího Slova: „Když vás budou pronásledovat v jednom městě, přejděte do jiného.“ I toto je výrazem vůle Boží. Důležitý je důvod, proč utíkají? Pavel a Barnabáš utekli do lykaonských měst ne proto, aby se tam skryli, ale aby i tam hlásali Evangelium. Těžko se mohou Boží lidé úkryt, když Pán Ježíš skrze ně divotvorně působí.
„V Lystře žil jeden muž nemocný na nohy. Mohl jen sedět, protože byl od narození chromý a nikdy nechodil. Ten slyšel Pavla kázat.“ Pavel se na něj zahleděl a viděl u něho víru, že může být uzdraven. Proto zavolal silným hlasem: „Postav se zpříma na nohy!“ Chromý, který od narození nikdy nechodil a poslouchal Pavla kázat, byl zázračně uzdraven. Víra je určující podmínkou, kdo může být a kdo nemůže být uzdraven. Je to víra, která se dá vidět očima. Kazatel Božího Slova očima vidí, koho se Boží Slovo dotklo. Komu proniklo k srdci, kdo splňuje podmínky, aby mohl být uzdraven. Ekumenický překlad uvádí tento fakt slovy: „Pavel se na něj upřeně podíval, a když viděl, že věří v Boží pomoc, řekl mocným hlasem.“
Jak často nám chybí tato víra v Boží pomoc. Jak velmi často smýšlíme o Bohu, který tak miluje člověka, že se sám člověkem stal a za nás podstoupil smrt, jak často si o něm myslím, že nám nepřeje a takto pokračujeme v podezřívání Boha, které začalo již v ráji. Existujeme v Bohu, který nás miluje, ale nevěříme v jeho lásku, a proto vše, co koná, si vysvětlujeme po špatném a prožíváme peklo tam, kde Bůh připravuje spásu. Je velmi důležité věřit v to, že Bůh a jedině Bůh nás opravdu miluje, že peklo je mimo tuto jeho lásku, že hříchy vytvářejí v nás peklo. Peklo je život uzavřený před spasitelným Božím zásahem. Je to právě nevěra, která způsobuje peklo.
Sv. Paschal Baylonský nás poučuje: „Jelikož největší touhou Boha je prokazovat lidem dobrodiní, měj při všech svých prosbách pevnou víru, že Bůh ti chce dát, a co ho prosíš. Nepros však o nic, co by ti Bůh předem nebyl vnukl, abys o to prosil. On totiž je dříve připraven vyslechnout tvou prosbu, než ty ji přednést.“
„Když zástup lidí uviděl, co Pavel udělal, začal lykaonsky křičet: „Sestoupili k nám bohové v lidské podobě!“ Jak by asi lidé přijímali Pavlovo kázání, kdyby využil tohoto jejich omylu, když po uzdravení nemocného mysleli, že Pavel je bůh Hermes a Barnabáš bůh Zeus. Nejvyšší Bohové. Hlásání Božího slova však musí být od základu budováno na pravdě. Proto slyšíme: „Jakmile o tom apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli si šaty, vběhli mezi zástup a volali: „Lidi, co to děláte! I my jsme přece jenom slabí lidé jako vy! My vám jen neseme radostnou zvěst, že se máte odvrátit od těchto nicotných model k Bohu živému. On učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich. V minulosti sice nechával všechny národy, aby si žily po svém, třebaže se nepoznán projevoval tím, jak prokazoval dobro: z nebe vám dával déšť a úrodné časy, jídla dosyta a plno radosti do srdce.“
Obraťme se k Živému Bohu, který stvořil nebe a zemi i moře a všechno, co je v nich. Projevem lásky k Bohu je poslušnost Božím příkazům. Tato láska se nedá vyjádřit slovy, ale můžeme ji vyjádřit skutkem poslušnosti příkazům. Boží přislíbení k poslušnosti Božím příkazem je: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“. Slovenský preklad doslova hovorí: „a zjevím mu sebe samého“.
Velmi často je naše víra v Boží pomoc hacena naší špatnou zkušeností. Jako by Bůh o nás nestál. Je to však hřích, který je výrazem nelásky a nezájmu o Boha, a který zabraňuje zážitku Boží přítomnosti, Boží pomoci, zážitku Zjevení se Boha v našem životě. Pán Ježíš přislibuje osobní zjevení, zjevení sebe sama. Nejde zde o to, co nazýváme „soukromé zjevení“, ale jde o hlubší a nadpřirozené poznání Božích skutečnosti. Apoštolové předpokládali, že se Pán Ježíš zjeví celému světu, proto jsou příslibem tohoto tichého a čistě osobního zjevení, překvapeni. Zjevení se Syna Božího, přebývání Boha v nás, je vrcholnou Boží odpovědí na naši lásku, kterou projevíme poslušností přikázáním.
„Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Otec a Syn v Duchu Svatém přicházejí do člověka, který je ochoten poslouchat Boží zákon. Je to Zastánce, Duch Svatý, kterého pošle Otec v Ježíšově Jménu, který nás všechno naučí a všechno nám připomene, co nám Ježíš řekl. Zážitek Ducha Svatého, je zážitek Boha, který nám chce pomoci. Boha, který chce mluvit do našich problémů, Boha, který chce i dnes uzdravovat. Důležité je, abychom i my věřili v Boží pomoc.