Pán Ježíš nás v dnešním evangeliu poučuje o tom, v čem spočívá pravá a skutečná láska k Bohu. Možná se i my sami zamýšlíme nad tím, Jak můžeme milovat Boha z celého srdce, z celé duše a ze všech sil, Boha, jehož nevidíme a neznáme? V dnešním evangeliu dostáváme odpověď na náš problém. Pán Ježíš říká: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Jakoby řekl: „Ten mě skutečně miluje, kdo zachovává mé slovo!“ Lásku k Bohu můžeme projevit tím, že zachováme jeho Slovo. Jak se říká o víře, že je ze slyšení Božího Slova, tak můžeme říct, že láska je ze zachovávání tohoto Slova. Láska je snahou žít Boží Slovo. Je to láska k Bohu, protože On se zjevil ve svém Slově a nemá jinou povahu a charakter jako ten, který nám zjevuje Ježíš. Je to láska i k sobě samému, protože v tom je naše dokonalost a naše určení, být Božím obrazem a z naplnění tohoto pramení naše věčná blaženost. A je to současně i láska k lidem, protože všichni kolem nás čekají, že se skrze nás zjeví cosi z dobroty Božího Slova.
Křivdíme Bohu a velmi se mýlíme, když ho stále považujeme za Neznámého. Bůh se zjevil a sebe samého vyslovil v osobě Ježíše Krista. Ve všem, co Ježíš konal a učil se zjevuje charakter Boha Otce a to až na tolik, že platí to, co říká Ježíš na jiném místě: „Kdo vidí mne, vidí Otce!“ Bůh se zjevuje skrze Ježíšovo člověčenství. Bůh nemá jinou tvář než tvář člověka – Ježíše. Už v SZ se zjevuje jako Syn člověka. Pokud je v našem srdci stále „pojem Bůh“ prázdným pojmem, tak jen proto, že jsme úplně neuvěřili v Ježíše, jako v pravého Boha i pravého člověka, nebo proto, že nebereme ohled na to, co činil, co mluvil a učil.
Pravá úcta vůči Ježíši nespočívá pouze v tom, že přijímáme a adorujeme Nejsvatější Tělo Páně, ale především v tom, že se snažíme porozumět a poslouchat jeho příkazy. Přítomnost Pána Ježíše v Písmu svatém je tak reálná, že sv. Augustin nazývá Boží Slovo: „Sacramentum audibile“, což můžeme přeložit jako: „svátost slyšení“. Tuto svátost si však můžeme sami denně vysluhovat, kolikrát potřebujeme a chceme. Můžeme si ji vysluhovat i tehdy, když jsme nemocní a neschopní přijít do kostela. Dokonce i tehdy, když jsme z nějakého právního nebo morálního důvodu vyloučeni z přijímání Nejsvatější svátosti oltářní. Čtení Písma Svatého je duchovním svatým přijímáním. Sv. František z Assisi říká, že skrze Boží Slovo hluboce do nás proniká vznešenost našeho Stvořitele.
Kdo žije bez vztahu ke Slovu Božímu, kdo se o toto Slovo nezajímá a kdo se Slovem Božím nenechá znepokojit, ten žije mimo Boží Lásky a Spásy. Není na dobré cestě. Pokud si někdo myslí, že ke spáse stačí, když jednou začas přijde do kostela na zpověď, ale většinu života prožije v duchu a v rytmech tohoto světa, takový člověk lže sám sebe. „Kdo mě nemiluje, nezachovává mé slovo“, říká Ježíš. Bez snahy žít Boží Slovo neexistuje žádná láska k Bohu. Takový člověk obelhává sám sebe. Žije v naději, kterou Bůh nedal. Bůh nikomu neslíbil, že přijde do nebe, i když nebude Boží Slovo zachovávat.
Pán Ježíš dokonce slibuje, že nebe přijde do nás, do našich srdcí, pokud budeme zachovávat Boží Slovo. Hovoří o přebývání Boha v nás. „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Bůh Otec a Bůh Syn v Duchu svatém budou přebývat v člověku, který se snaží žít Boží Slovo. Až toto je skutečný duchovní život: Boží přebývání v duši člověka. Sv. Peter apoštol v Skutcích apoštolských vyjadřuje tuto zákonitost takto: „Bůh dává svého Ducha těm, kteří ho poslouchají!“
Pokud v tobě nepřebývá Bůh, kdo v tobě přebývá. Komu žiješ? Pro koho, nebo kvůli čemu existuješ? Věčnost začíná už tady. Není jedno jak prožijeme svůj život. Naše věčnost přímo navazuje na naši časnost. I v duchovním životě platí zákon setrvačnosti. Člověk není schopen změnit styl života pět minut před smrtí. Strom padá tam, kde se celý život nakláněl.
Sv. František Saleský nám dává takové ponaučení: „Drahá Filotea, ráda poslouchej Slovo Boží, ať už v kázání nebo v náboženské přednášce. Je to dobré semeno, které nesmíš nechat padnout mezi kameny. Náboženské vzdělání vyžaduje vždy rozšíření a prohloubení a vůle potřebuje povzbuzení. Jaká škodlivá, nebezpečná a trestuhodná je soběstačnost v náboženském vzdělávání. Spasitel o tom řekl: „Kdo je z Boha, slyší Boží slova.“ (Jan 8,47) Kdo tedy neposlouchá, kdo nerad poslouchá, kdo se mu celkem úmyslně vyhýbá – například chodí úmyslně do kostela až po kázání – ten není z Boha . A kdo není z Boha, z kohože je? Z nepřítele a protivníka Božího – ďábla.
Poslouchej Slovo Boží vždy pozorně a uctivě. Poslouchej ho v duchu víry, jakoby vycházelo z úst Božích. Dovol, aby slova a myšlenky padaly na tvou duši, aby vnikaly do ní. Dělej si vážně předsevzetí podle slyšených myšlenek, aby semeno Božího Slova přinášelo v tvém srdci ovoce třicet, šedesát, až stonásobné. Příkladem nechť ti je Ježíšova matka, o níž je psáno: „Ale Maria zachovávala všechna tato slova ve svém srdci a přemýšlela o nich.“ (Lk 2,19) Pamatuj, že Bůh stejně poslouchá a přijímá naše slova, slova naší modlitby, jako my sami posloucháme a přijímáme jeho slova.“