V dnešním evangeliu se Pán Ježíš promlouvá všem svým učedníkům a tedy i nám. I my jsme učedníci našeho Pána, bereme-li vážně jeho slovo. „To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ Možná nás překvapí skutečnost, že láska je zde dána jako příkaz. Taková samozřejmá a více méně spontánní věc jak příkaz. Lidé považuje lásku za věc citu. A jak se říká: „Citu nerozkážeš! Pokud je někdo jednou nesympatický, má smůlu, nedokážu ho milovat.” Ale Láska, kterou nás chce naučit Bůh svým Slovem je přednostně záležitostí vůle a tu můžu směřovat. Láska je přednostně poslušností vůči Bohu, který se zjevuje ve svém Slově. Pokud platí, že víra je ze slyšení Slova, tak platí, že Láska je z konání, z uskutečňování Slova. Sv. Benedikt vyjadřuje tuto zákonitost lásky slovy: „Láska roste v konání!“
Je pravda, že láska by měla být čímsi spontánním. Člověk ve svém srdci přece má smysl pro hodnoty. Sám by měl přijít na to, co je opravdu lásky hodné. Avšak jeden z důsledků dědičného hříchu je v tom, že se rozum člověka zatemnil, že se mu z obzoru ztratily ty Největší hodnoty a důsledkem je to, že vůle se naklonila ke zlému. Možná ne přímo ke zlu, ale spíše k částečným dobrům, které ale překrývají Absolutní Dobro a tím se stávají zlem. Po dědičném hříchu není naše chování a prožívání zcela normální a často se nám musí poroučet jako nemocnému. Máme zkaženou chuť: Dobro nám nechutná, ale když ho uděláme, jsme šťastní. Zlo nám chutná, ale když ho spácháme, jsme z toho nešťastní.
Máme se milovat stejnou měrou, jakou Ježíš miluje nás a tou měrou je Duch Svatý. My všichni jsme po dědičném hříchu postiženi právě v oblasti ducha. Nemáme Ducha Svatého. V našich duších se ubytovalo kníže tohoto světa. Možná se to někomu zdá přehnané a možná bude reagovat: „Ja přece nejsem posedlý!“ Možná, ale všimněme si, co říká Ježíš v 8 hl. Janova evangelia a to dokonce těm, kteří už v něj jaksi uvěřili: „Vaším otcem je ďábel a vy chcete plnit touhy svého otce.“ (Jan 8,44) Co myslíte, odkud se v našem srdci objevuje ta příchylnost ke hříchu, to nutkání a navádění na hřích, nebo ty rouhavé myšlenky. „V hříchu mě počala moje matka.“ Ježíš se počal z Ducha Svatého a v Duchu Svatém. My všichni potřebujeme uzdravení v oblasti ducha. Právě Duch Svatý uzdravuje naši zraněnou spontánnost.
„Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí svůj život za své přátele.“ Toto je podstata skutečné lásky. Dávat život druhému. Dávat druhému účast na svém životě. Vzájemné sdílení duchovních i hmotných dober. Takovým způsobem miluje každá matka, která se vědomě rozhoduje přijmout dítě do svého života. Podobně miluje každý otec, který se obětuje pro své děti a vydělává jim na živobytí. A tímto způsobem miluje i každý duchovní otec nebo matka, když bojuje za Spásu jemu svěřených duší.
„Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám.“ Co je to přátelství? Mohli bychom říci, že je to jakási pohoda lásky. Přítelem je ten, se kterým si rozumím, který mě chápe a uznává. Člověk po dědičném hříchu ztratil Boží přátelství. Neztratil Boží Lásku, ale ztratil Boží uznání ke svému pomýlenému směřování. Ztratila se pohoda Lásky Boha k nám a nás k Bohu. Bůh nás miluje i za cenu utrpení, my se zdráháme milovat Boha nade vše. Důkaz pravého přátelství je jednota ve vůli i ve skutcích. Sv. František říká, že „Každé překonané pokušení je jako snubní prsten, kterým se Pán zasnubuje s duší svého služebníka!“ Naše přátelství s Bohem začíná v rozchodu s hříchem, v boji s hříchem. Praktická poslušnost Božímu Slovu je Láska.
„Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Mnozí lidé dávají přednost služebnímu poměru k Bohu před opravdovým přátelstvím. Být sluhem je jednodušší. Nevyžaduje žádnou vnitřní změnu. Stačí, když si budu svědomitě plnit svěřené povinnosti.
Přátelství je náročnější ale obšťastňující. Přátelství to je vzájemné sdílení životů a vnitřního světa. „Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ Přátelství s Ježíšem začíná tam, kde je ochota poslouchat Boha. Ochota zabývat se Božím Slovem. Mít stále přiložené ucho na Božím srdci a poslouchat, co se v něm děje. Pokud dobře známe Boží Slovo, budeme se umět lépe zorientovat ve světě duchů, kteří se snaží ovlivňovat náš svět. Budeme vědět, který duch skutečně přichází od Boha a který ne.
„Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém.“ Někdy si pyšně myslíme, že my jsme se vydali za Kristem, že my jsme si zvolili jeho jako svou životní cestu. A když nám Pán ukáže naše selhání, začínáme pochybovat o svém povolání. Právě proto zaznívá toto Boží Slovo. „Ne vy jste vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás.“
Takto se mohl utěšovat i apoštol Petr, když zapřel. Pán mu to dopředu ohlásil a nebyl překvapen Petrovým zapřením, ale Petr, který sám sebe neznal a který si tak moc věřil, byl z toho šokován. Ježíš navzdory Petrovu selhání, nezrušil jeho povolání. Smysl Božího vyvolení je, abychom podobně jako ovocný strom přinášeli hojné ovoce. Bůh čeká od našich duší, že budou podobné stromům. Přinášíme ovoce, když jsme napájen Duchem Svatým. Ovoce Ducha Svatého je láska, radost, pokoj a mnoho jiných charismat pro dobro Kristova těla. „Milujte se navzájem!“