Dnes bychom se mohli zamyslet nad světem, ve kterém žijeme, jak ho viděla prvotní církev ve světle Kristova Zjevení. Skutky apoštolské nám zachovaly postoj Pavla a Barnabáše Oni: „Utvrzovali tam učedníky (posilovali srdce učedníků) a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí“ a říkali „do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme (přes mnohá soužení).“ Slyšíme, že znakem správné cesty do Božího království není, bezproblémový život ale život, který je poznamenán mnohočetným soužením, toto soužení vychází ze zápasu se třemi činiteli, kteří se nám na cestě ke Spáse staví na odpor: Svět, tělo a ďábel.
Chceme-li mluvit o světě, musíme rozlišovat: Svět jako Boží dílo a svět deformovaný hříchem, skutečnost, kterou ve světě vytváří hříšný člověk. Boží slovo nám říká: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1,1) Toto si musíme vždy uvědomovat, když chceme zaujmout správný postoj k věcem tohoto světa. Od dob prvotního hříchu se lidský svět dostává pod moc Zlého a to až na tolik, že ďábel může Kristovi při pokoušení vmést do tváře slova: „Všechnu tuto moc a jejich slávu dám tobě, protože mně je odevzdána a dávám ji, komu chci. Jestliže se přede mnou skloníš (když se mi budeš klanět), všechno to bude tvoje!“ (Lk 4,6 -7) Tato Satanová vláda je důsledkem nesprávné volby prvních lidí, kteří se přiklonili svojí vírou na stranu svého pokušitele. Mohli bychom říci, že po právní stránce, ďáblu svět nikdy nepatřil, protože byl stvořen pro člověka. Je to lidský svět, svět nás lidí, ale ďábel ho může ovládat natolik, nakolik mu to člověk svou poddajností umožní. Zlý duch sám nemůže páchat v tomto světě špatné skutky, může tak činit jen rukama lidí.
Katechismus hříšnou strukturu světa objasňuje slovy: „Tak hřích dělá z lidí spoluviníky druhých a působí, že mezi nimi vládne žádostivost, násilí a nespravedlnost. Hříchy vedou ke vzniku společenských poměrů a institucí, které jsou v protikladu k Boží dobrotě. „Struktury hříchu“ jsou výrazem a důsledkem osobních hříchů. Přivádějí své oběti k tomu, aby samy páchaly zlo. Hovoříme-li o světě, jako o jednom z nepřátel naší spásy, máme na mysli tyto hříšné struktury, které doslova a do písmene mají moc pokazit, zkazit dobré dílo Boží v člověku.
Pán Ježíš v Evangeliu podle Matouše říká: „Běda světu, že svádí ke hříchu! (Běda světu pro pohoršení!) Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází!“ (Mt 18,7) Slovo pohoršení vyjadřuje jakýsi posun směrem k horšímu. Jde zde o nárůst zla. Každá nová generace se vlivem tohoto hříšného dědictví po morální stránce rodí do mnoho těžších poměrů. Když Pán Ježíš mluví o pohoršení, Písmo to vyjádří slůvkem SCANDALUM. Doslovný smysl tohoto slova je: postavit někomu překážku do cesty. Pohoršení tedy není jen v tom, že ukážu svůj hřích, ale i v tom, že vytvořím hříšnou situaci, situaci pokušení, např. nabídnu člověku, jehož problémem je alkohol (já o tem vím), skleničku, pohoršení je také něco takové jako objev v oblasti hříchu, objev dalšího stupně sobectví.
Sv. Jan říká: „Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska. Vždyť všechno, co je ve světě: žádost těla, žádost očí a honosný způsob života, není z Otce, ale ze světa. Svět však pomíjí a s ním i jeho žádost. Kdo však koná, co chce Bůh, zůstává navěky. (1Jn2,15-17) ČEP to tlumočí takto: „Nebo všechno, co je ve světě, po čem dychti člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa.“ To, o co se snažíme svou tělesnou žádostivostí, nevede k Bohu, ani to, po čem touží naše oči. Dokonce vše, na čem si v životě zakládáme, na svém postavení, na titulu, na vzdělání, na úspěšnosti, na bohatství, tohle všechno není z Boha. Bůh Otec má jinou míru, jinak nás hodnotí. Hodnotí nás mírou odumírání sobě. To je zákon přírody i nadpřírody. Pšeničné zrnko, které nepadne do země a neodumře, nepřinese žádnou úrodu, ale když padne do země a v ní ztratí svou tvárnost, tehdy vzklíčí a přinese úrodu. Tedy nic, na čem si ve světě zakládáme, není z Boha. Blahoslavení jste, když se v tomto světě necítíte doma. Běda těm, kteří se umí v tomto světě „pohybovat“, kteří umí vždy zaujmout takovou pozici, aby měli z ní za každých okolností hmotný prospěch i na úkor své duše.
Sv. Jan nám dává i návod, jak přemoci svět: „Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, se narodil z Boha. Vždyť všechno, co se narodilo z Boha, přemáhá svět. A tím vítězstvím, které přemohlo svět, je naše víra. Vždyť kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je, Boží Syn?“ (1Jn 5,1-5) Nesprávnou vírou se svět člověka dostal pod moc Zlého, správnou vírou se člověk může vzepřít světu a přemoci ho v sobě. Víra je silou proti okamžitému a časnému soužení. Do Božího království se vchází jen skrze mnohá soužení. Náš svět je svět mnoha soužení, protože v něm není místo pro Boha, pro Lásku.
Prvotní obec nebyla bez hierarchie. Skutky říkají: „V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili.“ Činnost církve je jen tehdy Boží činností, pokud se děje v souladu s jeho vůlí. A jeho vůli známe z Písma, když se modlíme a když se postíme. Když se nemodlime, čí nepostíme, rozhoduje v nás starý, telesný človek. Každá důležitá volba a rozhodnutí v církvi se má dít po modlitbách a postech, aby se do duchovního rozhodování nemohl plést tělesný člověk.
I knihu Zjevení, kterou nazýváme Apokalypsou a představuje pro mnohé věřící knihu hrůzy, prvotní církev, protože měla správný vztah ke světu, nepovažovala za knihu hrůzy, ale knihu, která také patří k evangelijnímu poselství. Dokud milujeme tento svět, hrozíme se této knihy, ale když si začneme lépe uvědomovat situaci tohoto světa, začneme ji mít rád a rád ji posloucháme: „Já, Jan, viděl jsem nové Nebe a novou Zemi, neboť první nebe a první země se pominuly a ani moře už není. A viděl jsem, jak z nebe od Boha sestupuje svaté město, nový Jeruzalém. Hle, Boží stánek je mezi lidmi! A bude mezi nimi přebývat; oni budou jeho lidem a sám Bůh – jejich Bůh – bude s nimi. Setře jim z oči každou slzu a už nebude smrti ani žalu; ani nářku ani bolesti víc nebude, neboť první se pominulo. A ten, co seděl na trůnu, řekl: „Hle, všechno dělám nové.“ Všichni a všechno potřebuje Boží obnovu. Je to Kristus, Vtělené Boží Slovo, který obnovuje všechno. Svět hyne na svou vlastní chytrost, kdo však poslouchá jeho hlas, nikdy nezahyne.