5. Velikonoční neděle „B“ – (Jan 15,1-8)

Slyšeli jsme jak Pán Ježíš vysvětluje svým učedníkům situaci nás lidi ve vztahu k němu: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více.“ Abychom trošku pochopili, co nám chce Ježíš naznačit, musíme si něco říci o našem předurčeni, o prvotním hříchu a o jeho důsledcích. O Božím plánu s námi čteme v listu sv. Pavla Ef 1,6: „Bůh nás svým dobrotivým rozhodnutím předurčil, abychom se skrze Ježíše Krista, stali jeho dětmi (tedy měli stejnou přirozenost) na chválu a slávu jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.“ Z toho můžeme pochopit, že Boží plán s člověkem je, dát nám účast na Sobě Samem – zbožštění člověka. Možná se nám to zdá zvláštní, když víme, že i některé jiné náboženství (budhismus, hinduismus) slibují svým vyznavačům zbožštění (např. skrze cvičení Jógy) a my víme, že to nejsou správně cesty. Jaký je tedy rozdíl mezi těmito cestami a křesťanstvím?

Pravda je taková, že člověk je svým stvořením opravdu pozván k zbožštění, což naznačuje už kniha Genesis, když říká, že ho Bůh stvořil, aby „byl jeho obrazem“, Božím mluvčím, místem Božího Vtělení a Zjevení. Můžeme to vyjádřit i tak, že neviditelný Bůh – Láska se chce dát poznat skrze člověka. Člověk, tak jako vyšel z Božích rukou, byl stvořen s posvěcující milostí, která ho dělala účastným Božské přirozenosti a zaměřovala ho k nazírání Boha a k lásce, která z toho nazírání vyplývá. Člověk byl stvořen pro věčný život v bezprostředním vlastnění Boha. U člověka nikdy neexistoval „stav pouhé přirozenosti“. Původní lidská přirozenost je přirozenost Bohočlověka.

Když byl tedy člověk pokoušen „být jako Bůh“, nebyl hřích v tom, že „to chtěl“, ale v tom „jako to chtěl“. Sv. Maxim Vyznavač učí, že člověk byl stvořen ve stavu svatosti a určený k tomu, aby byl Bohem zcela „zbožštěn“ v slávě, sveden ďáblem chtěl být „jako Bůh”, avšak „bez Boha a před Bohem, ne podle Boha“. Zbožštění člověka se podle Božího plánu děje skrze Dar Milosti, která je v Božím Synu. Boží Syn nám zjevuje Boží bytí a my můžeme mít na něm účast, ale jen tehdy, když souhlasíme s Bohem takovým, jaký je. Tedy zbožštění člověka se děje skrze Krista a nijak jinak.

Ale co to vlastně je zbožštění člověka. Zbožštění člověka to je Vtělení Boha – Lásky, tak jako Kristus. Je to člověk, po kterém my všichni a dokonce celá příroda, touží. Bůh – Láska není konkurentem člověka, ale náplní našeho života. Prvotní hřích způsobil, že člověk ztratil milost posvěcující. Sv. Pavel říká, že my všichni, postižení hříchem Adama, se rodíme „bezbožní“, mohli bychom říci „boho – prázdný“, nemáme v sobě Boží Dobrotu. Dokážeme být slušní, ale nedokážeme být dobří. A z tohoto stavu nám nepomůže žádný tělocvik, ani žádný jiný rituál, pouze pokání, které spočívá v tom, že přijmeme Ježíše jako svůj Život. Chyba jiných cest ke zbožštění, jak skrze Krista, který je Životem naší duše, je v tom, že jsou jen slepými uličkami, které končí v zatraceni, můžeme říci, jinak „slušných lidí”. Proto je tak velmi důležité poznání a přijetí Ježíše, zapojení do Tajemství Vtělení skrze Boží Slovo a Svátosti.

Bůh Otec vystupuje v tomto podobenství jako vinař. Podobné jako vinař i On sleduje jednotlivé ratolesti, a které přinášejí úrodu, čistí, aby přinášely ještě více. Každý zásah nožem je bolestivý. Existuje bolest, v níž ratolest nakonec uschne a bude hozena na oheň, protože nechce spolupracovat s révou. Ale existuje i jiná bolest, která nás očišťuje a způsobuje, že jsme schopni přinášet stále více ovoce. Nožem, kterým nás Bůh Otec čistí, je jeho Slovo. V listu Židům čteme, že Boží Slovo je ostřejší než dvojsečný meč, proniká až na rozhraní duše a těla a rozsuzuje myšlenky srdce. Sv. Augustin říká, že „Boží Slovo se nám nejprve bude jevit, jako nepřítel naší duše, dokud nepochopíme, že je příčinou naší spásy.“ Vždy když přijímáme do svého života láskyplný zásah Božího Slova, jsme očišťování.

Je důležité mít ustavičné spojení s Ježíšem. Pán Ježíš neříká, že bude v nás jen pár minut po sv. přijímání, ale vyzývá nás, abychom zůstávali v něm. Když slibuje eucharistii, tak zdůrazňuje: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Tedy ve sv. přijímání nejde o nějakou laskavost vůči Ježíši, kterého na chvíli v sobě vydržíme, ale se jedná o stále výraznější odevzdanost a plnější ztotožnění se s ním. Máme jej přijmout a zůstávat v něm, jinak nemůžeme zvítězit nad hříchem. Pokud spolu s ním nekráčím do svého každodenního života, je moje přijímání podrazem a má daleko od skutečné lásky. Smyslem učednictví i přijímáni eucharistie je posíleni Kristovy přítomnosti v nás.

Zůstávat v něm, to je vlastně stav milosti posvěcující, stav přátelství s Bohem. Pouze pokud zůstaneme v Ježíši a jeho slovo zůstane v nás, můžeme prosit, co jen chceme a dostaneme to. Když se chci dorozumět s Angličanem, musím se naučit po anglický. Když se chci dorozumět s Bohem, musím zvládnout Boží Slovo. Bůh nám rozumí jen tehdy, když mluvíme stejnou řečí, jak mluví On k nám a jeho řeči je Boží Slovo. Když jeho Slovo přebývá v nás, když postupně proměňuje naše bytí i myšlení, tehdy se naše modlitba opravdu stává silnou přímluvou. Bůh chce byt oslaven našim životem. Když se necháme přetvářet Kristem, objeví se v nás dvojí ovoce. Za prvé je to ovoce Ducha, který způsobuje změnu býti a ta uschopňuje k lásce, plodí radost, mír, štěstí, trpělivost a všechny ctnosti, a za druhé je to ovoce dobrých skutku, které pramení z této změny bytí. Bůh Otec je oslaven tím, že přinášíme hodně ovoce a že se stáváme Ježíšovými učedníky.

Ježíš však v tom podobenství nemluví jen o přebývání v něm, je zde také slovo o soudu. Ratolest, která nepřináší úrodu, bude vyťatá. Nejde tedy jen o to, že naroubovaní na Ježíše znamená jediný způsob, jak obstát před Bohem. Jde o ž1vot a to věčný. Spása i zatracení jsou výsledkem celoživotní orientace. Ten, kdo je připojen ke Kristu, je pro Boha a tedy i pro věčnou budoucnost použitelný, neboť Bůh chce naše zbožštění a to se děje jedině tím, že přijímáme Boha, který se zjevil v Ježíši. Ten, kdo k němu nijak není připojen, ani vírou, ani způsobem života, není ve věčnosti použitelný, nechce a nemůže tam být, protože není na kmeni života, kterým je Kristus.

Křesťanství skutečně člověku nenabízí málo. Mnozí ale zůstávají před branami, a tak je pro ně křesťanství skutečně chudé. Zachovávat přikázáni, hledat v Bohu oporu, dělat dobré skutky, modlit se ráno a večer, chodit do kostela atd. – to jsou všechno dobré a užitečné věci. Křesťanství však nabízí mnohem více, než jen toto. Ježíš ukazuje, že skrze víru, skrze žité křesťanství, vede cesta k existenci v Bohu a k setrvávání Boha v člověku. Zachovávání přikázání, konáni dobrých skutků, není ještě celým křesťanstvím ani jeho vrcholem. Setrvání v Bohu totiž není výplodem zbožného citu, ale je to plnost odpovědného vztahu mezi člověkem a Bohem, který má zasahovat všechny vrstvy v člověku. A není to věc pocitu, protože ten, kdo v Bohu zůstává, přináší hojné a reálné ovoce.

A znovu zdůrazňuji, že to není ovoce lidského výkonu, ale ovoce Božího Života, který je nám skrze Krista darován. Toto „naroubování na Krista“ tu stojí jako protiklad k nemístní autonomii člověka, tak jasně ukázané v příběhu o prvotním hříchu. Člověk, který si chce sám stačit, který chce žít jen pro sebe a ze sebe, který nestojí o to, aby byl na Krista naroubován, ten nemá v sobě Boží život. V praxi to znamená žít bez milosti, bez věčnosti v Bohu. Je to krutá daň za autonomii. Ale Bůh na to člověka upozorňuje a když pak takovou ratolest, která nenese ovoce, odřezává a vhazuje do ohně, člověk nemá právo si stěžovat.