Pán Ježíš nás vyzývá k odvaze: „Ať se vaše srdce nechvěje!“ Jde zde o jakési chvění, vzrušení srdce ze strachu. Základní zážitek většiny lidí žijících na tomto světě je strach. U nevěřících je to strach z možného chaosu. U věřících někdy ještě větší strach z Boha. Něco jiného je bázeň boží, která je oprávněná a počítáme ji mezi ctnosti. Definujeme ji jako strach z toho, abychom Boha hříchem neurazili a neztratili A něco jiného je nevěřící strach z Boha, jakoby Bůh nebyl Dobrý a Spolehlivý. Takový strach je hříchem. Máme ho v sobě. Chybí nám základní důvěra ve Stvořitele. Je to důsledek prvotního hříchu. Namísto víry a lásky se objevuje strach. Pán Ježíš nás vyzývá, abychom se zbavili strachu. Strach je na opačné straně než víra a láska. Dokonalá láska vyhání strach.
„Věřte (věříte) v Boha, věřte i ve mne.“ Pán Ježíš se ptá: „Věříte v Boha?“ Opravdu věříme v Boha? Co všechno vyplývá z víry v Boha? Především je to víra v osobní, rozumný a vědomý základ všech věcí. Na počátku světa nestojí chaos ale Vrcholně Rozumné Vědomí. Hmotný vesmír nás postupně přivádí ke střetnutí tváří v tvář s Bohem. Putujeme od materie k duchu. Ježíš nás vyzývá, abychom věřili i v něj. Důvěřujme Ježíši Božskou vírou, tak, jako důvěřujeme Bohu. On ví, co říká, neboť On jediný sestoupil z nebes a ví, jak to tam vypadá.
Prostředí, do kterého jsme narodili svým tělem, učí víře a vyžaduje víru. Víra je základní předpoklad života. Víra vede k otevřenosti a otevřenost umožňuje přijímat. Bez jakési prvotní důvěry by se nemluvně neodvážilo ani nadechnout. Vždyť už první nádech je projevem věřícího postoje. Vyžaduje otevřenost a přijetí. Dítě se odvážilo nadechnout a nebylo zklamáno. Odvážilo se otevřít svou bytost a přijmout vzduch. Odvážilo se pít mateřské mléko a nebylo zklamáno. Tyto věřící postoje jsou zabudovány přímo do našich pudových reakcí. Byli jsme stvořený pro Dobro. Bůh je Dobro, Největší Dobro, Samé Dobro. Člověk toto Dobro podvědomě očekává. Zlo nás vždy zaskočí. Víra a strach jsou dvě skutečnosti, které se vzájemně vylučují. Věřit v Boha a Bohu, vylučuje strach pramenící z nedůvěry. Sv. Ján apoštol hlásá, že dokonalá láska, vyhání strach. Víra je počátkem, ale cílem je láska. A dokonalá láska vyhání strach.
„V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo?“ Dost místa je tam, kde vládne Stvořitel prostoru a času. Ježíš nám připravuje místo, neboť Boží úmysl je Spása všech, kteří slyší a věří, kteří se tvrdošíjně neuzavírají před posvěcujícím Božím Duchem. Vesmír je nesmírně velkolepější, složitější a prostornější než to, co vnímáme smysly. Vesmír má hloubku, kterou dokáže zachytit pouze čisté a milující srdce.
Ježíš nazývá budoucí svět „Dům mého Otce“. Nebe je Dům našeho Otce. Nebe je Domem. Vracíme se Domů. A je to Dům, který má svého Gazdu a tím je Nebeský Otec. Je to Dům, ve kterém vládne nesmírně příjemná a útulná atmosféra. Je to Dům Objetí. Křesťanská smrt to je příchod do Domu našeho Otce. Pokud jsem přijal Ježíše, jako svého Pána, jako svůj život, je Jeho Otec v pravém slova smyslu i mým Otcem.
„A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ Tato slova o přípravě příbytku, poznáme ze židovských svatebních zvyků. Když snoubenec po uzavření svatební smlouvy odcházel od své budoucí, tak se loučil podobnými slovy od své nevěsty a pod vedením svého otce, začal připravovat příbytek pro svou rodinu. Ježíš nás vezme tam, kde je On sám. A kde je Ježíš? Když tato slova vyslovuje, ještě je na zemi s apoštoly a přece už je v nebi. V jeho duši je již nebe, neboť plní vůli Otce. Odchází od nás jen proto, aby nám připravil místo. Ne proto, aby se vrátil jako náš soudce, ale aby nám připravil místo v nebi.
„Cestu kam já jdu, znáte!“ Známe cestu do nebe a máme závažnou povinnost po ní kráčet a mluvit o této cestě všem, kteří ji ještě neznají. Ježíš je tou Cestou. Ježíš je podmínkou z Boží strany, bez níž se nedá mluvit o přátelství s Bohem. Musíme žít Ježíše. Otec v nás hledá svého Syna. Musíme žít Boží Slovo. Bez tohoto životního stylu nemůžeš dospět ke střetnutí s Bohem. Náš životní styl je Ježíš. On je Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci, jedině přes něj. Staňme se Ježíšovými učedníky, abychom se jednou mohli setkat s Otcem. Toto setkání s Otcem skrze Krista začíná tehdy, když posloucháme a věříme jeho Slovu a završuje se v těle a krvi Kristově, přijetím Eucharistie.
„Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Pokud správným svědomím, čistým srdcem a dobrou vůlí již nyní poznáváme v Ježíši svého Pána a Boha, budeme znát i Boha Otce. Jiným způsobem nelze dojít k Otci, než skrze vnitřní podobnost s Ježíšem. Pokud jsme již v tomto životě zakusili cosi z důvěrnosti s Ním, neboť znát v hebrejštině vyjadřuje nejen rozumové poznání, ale i intimní vztahy, budeme znát i Otce. Po smrti se nesetkáme s jiným Bohem a s jinými přikázáními života, jako s těmi, které nám ohlásil a ukázal Ježíš.
Ptáme se: „Jaký je Bůh? Podle čeho nás bude soudit? Kdo před ním může obstát?“ Zapomínáme na to, že náš Bůh je Otec našeho pána Ježíše Krista. Platí o něm, to co říká Ježíš: „Kdo viděl mne, viděl Otce!“ Náš Bůh se dokonale zjevil v jednom lidském životě. Jeden z nás lidí se stal dokonalým obrazem Otce. Je to náš Pán Ježíš Kristus. Po smrti na nás nečeká nějaký neznámý bůh, ale náš Bůh má charakter Ježíše Krista. Kdo miluje Krista, nemá se čeho bát. A tak se nebojme! Vyprošujme si Dar Síly, který vede k odvaze.
Papež František ve svých katechezích mluví o Daru Síly: „Stane se, že se vyskytnou také obtížné chvíle a mezní situace, ve kterých se dar síly projevuje mimořádně, příkladně. Je to případ těch, kteří čelí obzvláště tvrdým a bolestným zkušenostem, jež otřásají jejich životem a životem jejich drahých. Církev vyzařuje svědectví mnoha bratří a sester, kteří neváhali dát vlastní život jen proto, aby zůstali věrni Pánu a Jeho evangeliu. Rovněž dnes nechybějí křesťané, kteří v mnoha částech světa slaví a dosvědčují svoji víru s hlubokým přesvědčením a klidem a vytrvávají, ačkoli vědí, že je to může stát vysokou cenu. Každý z nás také zná lidi, kteří prožívali obtížné a velmi bolestné situace. Pomysleme jen na ony muže a ženy, kteří se perou s těžkým životem, zápasí o to, aby zajistili rodinu a vychovali děti. Umožňuje jim to dar síly, který jim napomáhá. Kolik je takovýchto mužů a žen, jejichž jména neznáme, ale kteří jsou ctí našeho lidu a naší církve, protože jsou silní. Jsou silní v tom, jak vedou kupředu své životy, rodiny, práci a víru. Tito naši bratři a sestry jsou svatí. Jsou to skrytí světci každodennosti. Mají právě tento dar síly, aby pokračovali v konání svých povinnosti jako lidé, otcové, matky, bratři, sestry a občané. Takovýchto světců máme mnoho. Děkujme Pánu za tyto křesťany, kteří ztělesňují skrytou svatost a které vede dál Duch svatý. Prospěje nám, když se nad těmito lidmi zamyslíme. Mohou-li dělat něco takového, proč bych nemohl také já? A prosme pak Pána o dar síly.“