5. Velikonoční čtvrtek – (Sk 15,7-21)

Včera jsme skončili tvrzením, že apoštolové a starší se sešli, aby věc zkoumali. A tam, kde probíhá nějaké zkoumání je dobré, aby zazněly všechny názory, pro i proti. Dnešní čtení nám odhaluje, že to úžasné společenství prvních křesťanů, který ještě mnozí znali osobně Krista, se pohádalo. Skutky apoštolské doslova říkají, že to byla velká hádka. Hádka nemusí být hříšná, pokud je v zájmu pokroku a dobra a pokud je konstruktivní. Na Slovensku existuje přísloví: „Co se hádavá, to se rádo mívá!“ Hádka je určitou formou komunikace a zajisté má v Božích očích větší hodnotu, než mrtvé ticho.

„Když se (o obřízce na sněmu) dlouho tak a onak rokovalo (nastala velká hádka), vstal Petr a promluvil k (apoštolům a starším): „Jak víte, bratři, Bůh už dávno mezi vámi rozhodl, aby pohané uslyšeli slovo evangelia z mých úst, a tak aby přišli k víře. A Bůh, který zná srdce, dosvědčil jim (svou přízeň) tím, že jim udělil Ducha svatého právě tak jako nám (vydal jim svědectví, když jim dal Ducha svatého tak jako nám). Nedělal tedy žádný rozdíl mezi námi a mezi nimi, když jim vírou očistil srdce.“ Když diskuse nenachází řešení, třeba aby do ní vnesl světlo odborník. A Petr je takovým odborníkem, který je do této pozice jmenován samotným Kristem. Jak jsem již zmiňoval, Petr se odvolává na svou zkušenost, na to, co on sám zažil. A jeho zkušenost jednoznačně hovoří ve prospěch apoštolů Pavla a Barnabáše. Mravní bezúhonnost, která je podmínkou společenství s Bohem, a o kterou se celý SZ Izrael usiloval právě zachováváním složitého rituálu, dosáhli pohané Boží milostí, skrze víru.

Sv. Peter doslova konstatuje, že Bůh jim vírou očistil srdce. Jaký význam v tomto úryvku má slovo „víra“. Víra je otevřeností vůči Bohu, který se nám zjevuje v Ježíši. Víra je tedy schopností přijmout Boha, skrze Ježíše a tak být osvobozen od té nejhrůznější nečistoty, kterou je „asebeia = bezbožnost“. Důležitá není obřízka na těle udělána rukou, ale obřízka srdce, která se uskutečňuje vírou v Boží Slovo. Bůh vírou očistil srdce pohanů. A jako znak svého zalíbení v nich, dal jim Ducha Svatého. Přítomnost Ducha Svatého je znakem omilostnění a Spásy.

„Nuže, proč nyní pokoušíte Boha tím, že učedníkům navlékáte chomout, který nedovedli snést ani naši otcové, ani my? Vždyť jsme přesvědčeni, že spásy docházíme milostí Pána Ježíše my stejně jako oni. Bůh se projevuje i prostřednictvím jasného rozumného lidského uvažování. Sv. Pavel to pak ve svých listech rozvádí a říká: „Kdyby zákon mohl přivést někoho k ospravedlnění, proč pak musel Kristus zemřít?“ Kristus nám svou smrtí vydobyl přístup k té milosti. Můžeme dokonce říci, že Milost, Spása a Duch Svatý je totéž. Spása člověka spočívá v tom, aby bylo znovu obnoveno Životodárné Společenství s Bohem a to je dílo Ducha Svatého. On nás znovu přivádí do společenství s Otcem i Synem.

Peter promluvil a: „Celé shromáždění mlčelo (ztichlo) a poslouchalo Barnabáše a Pavla, když podrobně vypravovali, jak veliká znamení a divy vykonal Bůh jejich prostřednictvím mezi pohany.“ Existuje latinské přísloví: „Roma locuta, causa finita!“ = „Řím promluvil, případ je ukončen.“ Často se v církevních dějinách, zvláště během koncilů, setkáváme s podobnou situací vášnivých teologických disputací. A často svým rozhodujícím hlasem ukončuje tyto nekonečné debaty nástupce Petrův v Římě. Na některém koncilu zaznělo uznalé konstatování: „Ústy papeže, promluvil Peter!“

Shromáždění ztichlo, aby poslouchalo. Je třeba ticho, abychom se naučili poslouchat i ti, kteří mají opačný názor. Teoretický by se apoštolové mohli přít, nebo diskutovat do nekonečná, ale třeba zkoumat praxi. Prax potvrdí nebo vyvrátí teorii. V tomto případě pro praxi evangelizace mezi pohany, přesto, že nebyly podrobováni rituálu Mojžíšova zákona, svědčily velká znamení a divy, které jsou vždy znakem Boží přítomnosti a Božího schválení apoštolátu. I úsudek apoštola Jakuba je podobný: „Proto já soudím toto: Nenakládejme pohanům, kteří se obracejí k Bohu, žádná zbytečná břemena. Jenom jim písemně nařiďme, aby se vyvarovali všeho, co je poskvrněno modlářstvím, (dále) smilstva, masa z udušených zvířat a požívání krve.”

Výsledek tohoto apoštolského sněmu, bychom mohli vyjádřit tak, jak ho vyjadřuje apoštol Petr: „My věříme, že i my (Židé) i oni (Pohané, který uvěřili) (tedy my všichni) jsme spaseni milostí Pána Ježíše, který ať je požehnaný na věky.“ Ne vlastní silou ale milostí Pána Ježíše, která spočívá v tom, že ho přijímáme jako svého Pána a Spasitele, jak svou Cestu, jak svou Pravdu a jako svůj Život, který je požehnaný na věky!