Dnes si všimneme modlitbu krále Šalomouna a budeme se snažit zabudovat něco z jeho modlitby do své osobní modlitby, abychom ji obohatili a prohloubily. Dnešní čtení nám ukazuje jakousi liturgii. Jde tu o veřejnou modlitbu. Šalomoun si před očima celého izraelského společenství stal před Hospodinův oltář, roztáhl ruce k nebi a takto se modlil. To, co prošlo i do naší liturgie jsou vztažené ruce k nebi. Jimi vyjadřujeme snahu milovat Boha i svým tělem. Otevíráme svou náruč, abychom přijali do svého objetí Toho, jehož nemohou pojmout nebes nebesa, ale může ho obejmout lidské srdce, protože On je Láska. Jedině Láskou se můžeme zmocnit Boha. Když se jdeme modlit za cokoli, zkoumejme své srdce, či Boha milujeme. Pokud je naše srdce vůči němu studené, tak se naše modlitbě k němu nedostane, jedině pokud budeme prosit o rozmnožení Lásky k Němu. Láska k Němu a poslušnost jeho příkazům je totéž. „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ (Jan 14,21) Šalamounovy vztažené ruce mohou být pro nás předobrazem nejsilnější modlitby a to modlitby Ukřižovaného Božího Syna.
„Hospodine, Bože Izraele, není Boha nahoře na nebi ani dole na zemi podobného tobě. Zachováváš smlouvu a přízeň svým služebníkům, kteří chodí před tebou celým svým srdcem.“ Těmito slovy vyjadřuje Šalomoun jedinečnost Boha Izraele. Nic a nikdo nemůže vystihnout Boha, protože On nepatří do žádné nám známe kategorie. Nepodobá se ničemu z toho, co známe. On na rozdíl od nás je Nestvořený Skutečností. On je Nadskutečno. Nelze Jej uzavřít do našeho materiálního, prostorového a časového myšlení. A navzdory jeho nekonečné převýšenosti, přesto, že nás nesmírně převyšuje, je Bohem smlouvy. Zavázal se lidem smlouvou. To je jedinečný úkaz v náboženství Izraele, který prošel i do křesťanské eucharistie, která je smlouvou novou a věčnou. Bůh se milosrdně sklání k těm, kteří celým svým srdcem kráčejí před ním a kteří se rozhodli brát ohled na Všudypřítomného Boha. Není Nevyzpytatelný ale je Láska, Zákon Lásky. Láska k Němu se vyjadřuje poslušností jeho přikázáním.
„Což vskutku může Bůh bydlet na zemi? Hle, nebe a nebesa nebes tě nemohou obsáhnout, tím méně tento dům, který jsem zbudoval.“ Šalomoun žasl nad tím, že Bůh přislíbil svou přítomnost v chrámu, který postavili lidské ruky. Absolutní Bůh se ponížil a omezil a učinil chrám místem svého přebývání, při čemž ale nepřestal být Všudypřítomný a Všepřesahující. O co víc můžeme žasnout my, když známe Slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Bůh Izraele se stal člověkem.
„Obrať se k modlitbě svého služebníka a k jeho prosbě, Hospodine, můj Bože, a vyslyš jeho volání a modlitbu, kterou tvůj služebník dnes k tobě vznáší. Tvé oči ať jsou upřené na tento dům v noci i ve dne, na místo, o němž jsi řekl: „Zde bude mé jméno!“ Vyslyš modlitbu, kterou se tvůj služebník modlí na tomto místě. Vyslyš prosbu svého služebníka i svého izraelského lidu, kdykoli se budou modlit na tomto místě. Vyslyš na místě, kde trůníš, v nebi, vyslyš a odpusť!“ Šalamounův chrám byl dohodnutým místem setkání člověka s Bohem. Tentýž princip se uplatňuje v daru Vtělení Božího Syna. Každý kdo k němu přichází a s vírou se ho dotýká, se dotýká Boha. Tentýž princip přešel do svátostech církve.
Svátosti jsou dohodnuté místa setkání s Bohem. V každé svátosti Bůh přichází vstříc do jiné situace člověka. On sám se zavázal, že bude působit a žehnat, když ho budeme vzývat. Boží spása, uskutečněná jednou provždy skrze Ježíše Krista se v Duchu Svatém zpřítomňuje v posvátných úkonech liturgie Církve, zvláště v sedmi svátostech. Skrze svátosti Kristus zprostředkovává údem svého Těla svého Ducha. Svátosti církve prodlužují v čase činy, které Kristus vykonal během svého pozemského života. Svátosti jsou jakoby ty síly, které vycházejí z Kristova těla, aby nás léčili z ran hříchu a aby nám dali nový Kristův život.
Svátosti jsou viditelné znaky, skrze které je do duše člověka přiváděna neviditelná Boží milost. Svátosti jsou viditelným znamením neviditelného uzdravení. Svátost je prostředek milosti. Slavit svátosti znamená setkání velmi lidským způsobem s naším Bohem a jeho láskou. Měly by být prožívané jako osobní setkání s Kristem, aby z nich mohlo vycházet uzdravení, které tak velmi potřebujeme. Potřebujeme jim proto rozumět a učit se je prožívat, abychom mohli do života přijímat moc, posílení, úlevu a všechno, co nám Kristus chce poskytnout touto cestou. Prostřednictvím nich získáváme posvěcující a pomáhající milost. První nás uvádí do účasti na božském životě, druhá nám pomáhá na cestě k Bohu. Bůh nimi posiluje naši oslabenou přirozenost, abychom přes těžkosti života směřovaly k dokonalosti věčnosti.