Krása této zprávy o stvoření světa nám lépe vynikne, pokud ji srovnáme s mytologií pohanských národů, kde stvoření světa i člověka je vedlejším a nechtěným produktem zmatků ve světě bohů. Z jejich nečistoty jako vedlejší produkt vznikají věci tohoto světa. Do zmatku a znechucení vyvolaného orientálními a antickými mýty, zaznívá poselství knihy Genesis jako jasné světlo. Svět není vedlejším produktem zmatků mezi bohy, i když se nám to někdy pro zlo, které se v něm objevuje, může zdát. Svět je dílem osobního a rozumného Boha. Zmatek do něj přináší hřích andělů a lidí. Bůh všechno co vytvořil výslovně charakterizoval jako dobré. A svého názoru se nezřekl. Zlo není v podstatě hmotných věcí, ale spočívá spíše ve vztazích, ve světě duchů.
„Satana a jiné zlé duchy nepochybně Bůh stvořil přirozeně dobré, ale sami se stali špatnými“ (IV. lateránský koncil r. 1215). Každá stvořená dobrota je účastí na nestvořené dobrotě Boha. Pouze Bůh je podstatné Dobro. Jsme dobří, když necháváme skrze sebe působit Boží dobrotu, když jsme božím obrazem; stáváme se špatnými, když odmítneme být nástroji Boha. Naše dobrota je jako světlo měsíce, které je v každé chvíli závislé od slunce.
Boží Slovo mluví o zvláštním určení člověka. „Potom Bůh řekl: „Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby.““ Ekumenický překlad překládá: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Předložka „na“ je zde chápána jako účel. Člověk se má stát, má být Božím obrazem. Jedině člověk ze všech hmotných bytostí je nositelem ducha. Má v sobě zvláštní schopnost tlumočit ostatnímu hmotnému vesmíru poselství Božího Ducha. Přetlumočit projevy Ducha do hmoty těla a země.
Už SZ žalmista se ptá: „Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Ž 8,5) Jedině člověk je ze všech tělesných tvorů schopen poznávat a milovat svého Stvořitele. Je jediným tvorem, kterého Bůh chtěl pro něj samého. Jen člověk je povolán, aby sdílel poznáním a láskou Boží život, ke kterému byl stvořen a který je hlavním důvodem jeho důstojnosti. Sv. Kateřina Sienská medituje: „Kladu si otázku, co nebo kdo byl příčinou, že si dal člověku tak velkou důstojnost? Jistě to byla jedině tvá nesmírná láska, se kterou si se sám v sobě díval na své stvoření a zamiloval sis ho: vždyť si ho stvořil z lásky a z lásky jsi mu dal bytí schopné okusit tvé věčné dobro.“
Lidský jedinec má osobní důstojnost, protože je určen, aby byl Božím obrazem: člověk není něco ale někdo a to od prvního momentu svého početí. Vědomí je zde od prvního momentu lidského početí. Svědčí o tom výzkumy hlubinné psychologie, které dokazují, že si člověk může „vzpomenout“ (v hypnóze) i na své početí. Během pozemského života se jen zmocňuje stále více a více toho, co mu bylo dáno již na počátku. Roste jeho „sebe – uvědomění“ ale vědomí je zde od počátku.
Člověk je schopen poznávat sám sebe, být svým pánem, svobodně se dávat a vstupovat do společenství s jinými osobami: milostí a svým předurčením je povolán do společenství se svým Stvořitelem, aby mu odpověděl svou vírou, nadějí a láskou a to za něj nemůže udělat nikdo. Bůh stvořil vše pro člověka, avšak člověk byl stvořen pro Boha, aby ho miloval a sloužil mu.
Sv. Jan Zlatoústý říká: „Jaká je to tedy bytost, která byla stvořena s takovou vážností? Je to člověk, velká, obdivuhodná a živá postava, která má v Božích očích větší cenu než všechno ostatní stvoření; je to člověk a pro něj existuje nebe i zemi a moře a celé stvoření; jeho Spáse přikládal Bůh takovou důležitost, že pro něj neušetřil ani svého jediného Syna. Vždyť Bůh neúnavně používal všechny prostředky, aby člověku dal vystoupit až k sobě a posadil si ho po své pravici.“
„Tak byla dokončena nebesa, země a všechno, co je oživuje.“ Slovenský liturgický překlad říká: „Takto boli dokončené nebo a zem i všetka ich nádhera.“ Jak málo již vnímáme tuto nádheru stvoření. Jsme připoutáni ke své betonové civilizaci a pohybujeme se ve virtuálním světě počítačů a televize. Ztrácíme kontakt s přírodou, s původním světem určeným pro náš růst a rozvoj. Bůh miluje všechno, co učinil. Miluje hmotu, čas i prostor, zvířata i ryby, ptáky i plazi, rostliny i člověka. Celý vesmír je postaven na jeho Lásce. Svět existuje jen díky jeho vůli. Láska je klíčem k pochopení tajemství bytí.
„Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal. Bůh požehnal sedmému dni a posvětil ho, neboť v něm přestal s veškerým svým dílem, které stvořil a udělal. To je původ nebe a země, jejich stvoření.“ Tento text nám nechce ukázat unaveného Boha. On sám o sobě prohlašuje, že se nikdy neunaví. Jde zde o něco vážnějšího. Chce se nám říci, že ani činnost a ani práce se nemají stát pro nás modlou. Smyslem všeho je sedmý sváteční den, den ve kterém se máme setkat se svým Bohem. Boží odpočinek je napomenutím pro ty, kteří chtějí smysl svého života vidět jen v práci. 7. den je vyhrazen bohoslužbě. Může být pro nás a má se stát předchutí věčného svátku v nebi.