V dnešním prvním čtení slyšíme jakoby druhou verzi stvoření člověka: „V den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina, neboť Hospodin Bůh nezavlažoval zemi deštěm, a nebylo člověka, který by zemi obdělával. Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.“ Podle této druhé tradice člověk stojí na počátku všech ostatních živočichů na této zemi. Zřejmě se tím chce naznačit jeho vznešenost. Vše ostatní je stvořeno pro něj. Bez něj je zem mrtvou pouští. Výjimečnou důstojnost člověka naznačuje text tím, že Bůh sám ztvárnil člověka. On na něm pracoval. Ostatní živočichy vydává moře a zem na Boží rozkaz, ale s člověkem se Bůh hraje jako umělec ze svým dílem. Pán Bůh bere prach země a modeluje z něho člověka. V textu se neříká nic o hrnčířské hlíně, ale vysloveně se mluví o prachu, aby ještě více vyniklo zázračné Boží dílo. Bůh modeluje z prachu, to člověk nikdy nedokáže.
Další významná skutečnost je naznačena tím, že Bůh do jeho chřípí vdechl dech života, vdechl to, čím sám žije. Božím dechem je Duch svatý, oživující Duch. Toto Boží vdechnutí můžeme bez nadsázky nazvat Božím polibkem na uvítanou. Zem se stává živou planetou prostřednictvím člověka, ale člověk se stává skutečně živou bytostí až oživujícím Duchem Božím, neboť až na této úrovni jsme skutečně živí a to tím způsobem, jak od nás očekává náš Stvořitel. Jsme prach a zároveň je v nás cosi Božské, protože Bůh sám vdechl do chřípí člověka dech života, což neudělal pro žádné jiné stvoření.
Včera jsme ještě jiným způsobem slyšeli vyjádřenou velikost a poslání člověka: Při stvoření člověka Bůh říká: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ V hebrejština slova celem a demut patří k sobě: „obraz, který je podobný“; v řečtině (eikon kai homoiosis) se to vyjádří: „na náš obraz a podle naši podoby“. Origenes, vycházející z tohoto spojení, tvrdí, že obraz znamená počáteční zbožštění; cíl života je dorůst do podoby. Člověk dostal při svém stvoření na počátku důstojnost obrazu, ale podobu musí dosáhnout sám, když svými silami napodobuje Boha. „Obraz je jakoby semeno. Musí mať vytvořené podmínky, aby vzešel, rostl a dozrál. Pokrok od obrazu k podobě se skončí v slávě stvořených tel. Oba výrazy obraz a podoba vyjadřují to, co robí člověka člověkem: společenstvo s Bohem.“ (Zdeno Pupík: Človek ako Boží obraz: od hádanky k dialogu) Být stvořen k „Božímu obrazu“ (Gn 1,26) tedy znamená aj „být obrácen tváří k Bohu“, „dívat se Bohu do očí“ a reprezentovat, zjevovat, zpřítomňovat Boha ve stvořeném světě. (Milan Balaban: Hebrejské člověkosloví str. 22) Ekumenický překlad překládá: „aby byl naším obrazem ..“ Z toho vyplývá, že být Božím obrazem je určení člověka. Bůh se stává „viditelný“ a „pochopitelný“ světu prostřednictvím člověka. Bůh je Láska a proto být Božím Obrazem znamená žít Lásku, která se nám zjevuje v Božím Slově.
Sv. František z Assisi vyzývá: „Uvažuj člověče k jaké důstojnosti tě povznesl Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle Ducha ke své vlastní podobě.“ Podle sv. Františka, ale i podle východních otců „být stvořen k Božímu obrazu a podobě“ znamená být stvořen podle osoby Ježíše Krista, Bohočlověka, podle jediného a pravého obrazu Neviditelného Otce. (Srov. Kol 1,15-19) Většina východních otců, komentujících biblický verš Gn 1,26 rozlišuje mezi obrazem a podobou. Podle nich je Boží obraz v člověku počáteční Boží stopou, která je vlastní každému člověku a patří k jeho podstatě a proto není zničena ani hříchem. Naproti tomu, plná podobnost s Kristem, je něco, co má člověk dosáhnout postupem času ak čemu je nutná askeze.
Člověk má zvláštní postavení ve vesmíru. Není čistým duchem jako andělé. Andělé nemají vztah k hmotě. Hmota a zvířata nemají zase smysl pro Ducha. Darmo je budeme učit modlit se. To jim nic neříká. Člověk stojí kdesi uprostřed. Je „prachem ze země“. Po hmotné stránce je jakýmsi inteligentním zvířetem, ale zároveň cítí, že tento svět, ve kterém žije, ho neumí dokonale obšťastnit. Krávě stačí k dokonalé blaženosti zelená louka. Člověk se nemůže zasytit ani při plném stolu, jaksi mu to nestačí. Člověk, podobně jako andělé, má v sobě smysl a touhu po duchovně. Člověk nežije jen z chleba, ale z každého Slova, které vychází z Božích úst.
Filozofie nazývá člověka mikrokosmos. Tedy malým vesmírem, který v sobě sdružuje vše, co je stvořené. A dokonce ho označuje i jako mikrotheos, malý Bůh. Člověk je tu proto, aby v hmotném světě zjevoval neviditelného Boha. Za jakých podmínek může člověk zjevovat Boha? Jen když je s Bohem sjednocen. Tak jako Ježíš je dokonalým obrazem Otce. Ježíš může říci: „Kdo mne vidí, vidí Otce.“ My všichni se můžeme stát obrazem Boha, když s a sjednocujeme se Slovem Božím, II. Božskou osobou. To znamená, myslet tak jako Ježíš, chtít to, co chce On, konat to, co konal Ježíš. Pak nebudeme muset hodně mluvit o Bohu. Bude stačit náš zjev. Láska přetváří milujícího do podoby milovaného. Když milujeme Pána Boha, skrze jeho zjeveno Slovo, jsme přetváření do jeho podoby. Čím černější je svět, do kterého jsme se narodili, tím úžasnější může zazářit Boží dobrotě v nás. Samozřejmě jen tehdy, když bude Bůh v nás skrze zjevené Boží Slovo a skrze Ducha Svatého.
Naše pozornost se obrací na prostředí, do kterého Pán Bůh člověka umístí. „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.“ Člověk je umístěn do zahrady, tedy do kultivovaného prostředí a ne do divoké přírody. Podle starověké tradice místo stvoření člověka a tedy i Rajská zahrada se nacházela v stejných místech, kde byl později postaven Jeruzalém. Proto je Svatá země stále považována za zem zaslíbenou. „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“
V zahradě rostlo mnoho stromů, ale jen dva se vzpomínají jmenovitě. „Strom života“ a „strom poznání dobra a zla“. Strom života nám představuje Tóru, Boží zákon. Takto židé nazývají válečky, na nichž je navinut svitek Tóry. Je zajímavé, že přímo uprostřed Božího ráje, na „stromě poznání dobra a zla“ sídlí pokušitel. Bůh otevřeně mluví člověku o nebezpečí, které je spojeno s ovocem tohoto stromu, ale ďáblu nezabránil přístup k člověku. Je to strom, který odhalí nitro člověka, zda je dobrý anebo zlý. Podle židovské tradice Bůh ohodnotil všechno co učinil jako dobré, ale alespoň v tomto druhém podání takové hodnocení člověka chybí, nebo člověk se musí projevit, aby bal poznán.
Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a zahrnul ho svým přátelstvím. Člověk jako oduševnělý tvor, však nemůže žít toto přátelství jinak, než poslušností Božím příkazům. „Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“ – říká Ježíš. Toto je smysl zákazu, který člověk dostal, aby nejedl ze stromu poznání dobrého a zlého. „Strom poznání dobrého a zlého“ symbolický připomíná nepřekročitelné hranice, které člověk jako tvor musí v zájmu sebe zachování uznávat a respektovat. Při svém stvoření člověk dostal „návod na použití“ se „záruční lhůtou“. Tím návodem byl Boží zákon a záruční lhůtou Věčný život. Jakmile se člověk rozhodl nerespektovat návod na své použití, byla mu obrazně řečeno odmítnuta i záruční lhůta.
Sv. Bazil říká, že první přikázání, které člověk dostal, bylo přikázání půstu. Doslova říká: „Protože jsme se nepostili, byli jsme z Ráje vyhnáni. Budeme se postit, abychom se mohli do Ráje vrátit!“ Půst je zde chápán jako základní lidský postoj, jakési moudré „sebe – omezení“ v zájmu „sebe – zachování“ Je to základní požadavek našeho života. V zájmu sebezáchovy musíme přijmout určitá sebe omezení.