Obě dnešní čtení se zabývají problémem svobody. V prvním čtení vidíme tří skutečně svobodné lidi. V čem spočívá svoboda těchto tří spoutaných mladých mužů. Mládence dělá svobodnými jejich víra a poslušnost Božím příkazům. Nevázanost hříchu nás zotročuje, ale poslušnost Božím příkazům nás dělá skutečně svobodnými. Když je král Nebúkadnesar chce donutit k modloslužbě, oni se chovají jako svobodné boží děti. Přestože jich za neposlušnost královskému rozkazu čeká smrt, nebojí se jí, protože mají bázeň z Boha. Někdy nám v našem vnitřním boji o odvahu může pomoci i toto: „Pokud jsi bázlivý a nevíš se nebát, tak se boj Boha!“ Ze strachu si vyber ten, který je opodstatněnější.
Nebúkadnesar se jim vyhrožuje slovy: „Pokud se nebudete klanět, v tu hodinu vás hodí do rozpálené pece; a který bůh vás vysvobodí z mé ruky?“ Jejich odpověď svědčí o odvaze, která nepočítá s tím, že je Bůh určitě vytrhne z místa muk. Oni prostě věří Bohu. Pro něj jsou ochotni i zemřít. To je svoboda, kterou dává Kristus. Ruce sice mají spoutané, ale duch je svobodný, neboť směřuje k absolutnímu Dobru, kterým je Bůh. Odpověď, kterou dali králi, svědčí o velké moudrosti: „Na tohle ti nemusíme odpovědět; totiž, zda nás náš Bůh, kterého uctíváme, může zachránit z rozpálené pece a zda nás vysvobodí z tvé ruky, král. I kdyby to neudělal, věz král, že tvé bohy si nectíme a zlaté soše, kterou jsi postavil, se neklaníme.“
Mládenci se brání: „Na tohle ti nemusíme odpovědět.“ Jejich uvažování bychom mohli i takto vyjádřit: „Nemusíme odpovědět z několika příčin. Vždyť nevíme všechno a neznáme Boží plán do detailů. Není naším úkolem bránit Boha. Bůh je dost silný, aby se bránil sám. Naším úkolem je vyznávat, ale ne bránit. Jsme vyzváni věřit, ale ne vždy dokážeme pochopit.“ Oni se snaží jen důsledně zachovávat Boží příkazy, neboť v tom je život a dlouhý věk. Nesnaží se o to, aby je Bůh zázračně vysvobodil. Dokonce ani z Historie Izraele neznají případ podobné zkoušky. Vědí jen tolik, že poslouchat Boha se vyplatí, ne ve smyslu pozemské ale věčné prosperity.
Možná zde ani nešlo natolik o poklonu před sochou, jak o pokoření se před panovníkem a jeho příkazy. Po případě šlo o vyjádření loajality. Myslím, že ani mnozí Babyloňané, kteří se poklonili před sochou, ve skutečnosti nevěřili v její božství, ale brali to jako hold králi, jako státnickou povinnost a politickou chytrost. Možná z toho pramenily určité výhody – postup v kariéře. Sami jsme to ještě přednedávnem zažívaly. Na tři mládence se dívali jako na blázny, kteří nevědí o co tady jde. Ale ve skutečnosti i mládenci věděli, že tady jde o život. Jedním šlo o zachování si pozemského života za každou cenu, mládencům zase šlo o Věčný Život. Skutečná svoboda se rodí z poslušnosti víry. Jako odměna za jejich důvěru přichází boží pomoc. Ovocem jejich víry je obrácení krále.
Pán Ježíš v evangeliu rovněž hovoří o svobodě: „Pokud vytrváte v mé nauce, budete opravdu mými učedníky, poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.” I my bychom mohli podobně namítnout: „nikdy jsme nebyli otroky!“ Máme při tom na mysli fyzickou volnost, po případě státní suverenitu a samostatnost. Ale svoboda, kterou přináší Kristus, je něco jiné. „Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu!“ Jak kruté je otroctví hříchu ví jen ten, kdo ho zažil a zároveň zažil i svobodu, kterou dává Kristus. Kolik nesvobody přináší v sobě drogová závislost, alkohol, nezvládnutá sexualita….
„A otrok nezůstává v domě navždy. Až když vás Syn vysvobodí, budete opravdu svobodní.“ Nechme se osvobodit Kristem. Svobodu, kterou přináší On, spočívá v tom, že nás osvobozuje z našeho egoismu. Kristova svoboda je ovocem životodárné poslušnosti Božímu Slovu. Je to svoboda lidského ducha v Duchu svatém. Takto můžeme být svobodní i se spoutanými rukama a před popravou v ohnivé peci. Před námi se objevují dvě možnosti. Buď umlčet hlas Božího Syna a nadále žít ve svobodě hříchu, pokud tento stav lze označit jako svobodu, nebo kráčet cestou poslušnosti Bohu v našem svědomí a zažít skutečnou svobodu navzdory poutům a vězení.