Čtení z knihy Daniel nám odhaluje pravdu o nás samých. Vidíme, jak je důležité, žít v ustavičném vědomi Boží přítomnosti. Každý hřích má svůj kořen v naší hříšné přirozenosti, ale napomáhá mu také to, že jsme schopni zapomenout na Boha, někdy nechtěně ale někdy i úplně chtěně. Dnes budu mluvit o nás mužích, i když jste tu převážně ženy a to ještě Bohu zasvěcené, aby jste lépe pochopili psychologii muže a pomohli mu tak v zápase se zlým. Dnešní čtení takto charakterizuje hřích nespravedlivých soudců: „Když pak lid přes poledne odcházel, vešla Zuzana procházet se do zahrady svého muže. Starci ji každý den viděli vcházet a procházet se, i vzpláli žádostivostí vůči ní. Rozvrátily si mysl, odvrátili si oči, že neviděli nebe, a nepřipomněli si spravedlivé rozsudky.“
V těchto větách je výstižně vyjádřeno, co se děje s věřícím mužem, když se dívá na pornografii. U muže se žádostivost probouzí skrze oči. Muž musí být velmi opatrný na to, co přes své oči vpouští do své duše. Každý obraz, film, časopis nebo kniha nese v sobě duchovní náboj. O svatém Písmu říkáme, že je inspirované Duchem svatým. V podstatě ale každé médium, které nám chce zprostředkovat určité poznání, je inspirované nějakým duchem. Může to být Duch svatý, andělé, duch dobrého člověka, ale i duch špatného člověka nebo démon. Pokud se necháme fascinovat nějakým špatným filmem, proniká do nás zlý duch. Fascinace je okamžik, když cosi začínáme sledovat a přijímat bez zábran, s absolutní otevřeností. Předmětem naší fascinace nemusí být věci samy o sobě špatné. Někdy všechno začíná jakýmsi nabídnutím k estetickému zážitku: „Podívej se jaké je to krásné!“ I prvním lidem v ráji se ovoce zdálo na pohled vábně. I starci nejprve jen se zálibou sledovali Zuzanu.
Proč mohou být pro nás i krásné a samy o sobě dobré věci, jako je například krása lidského těla, pokušením a problémem? Neboť člověk po dědičném hříchu ztratil zážitek blaženosti z Boha a proto velmi po ní žádostí. Pokud jen kdesi tuší záblesk možné blaženosti, hrne se za ní bez rozumu. Je to vlastně skrytá a neuvědomělá touha po Bohu, ale zcela nesprávně realizována. Katechismus říká, že rozum člověka se zatemnil a probudila se v něm žádostivost.
Když se člověk nechá fascinovat „krásou“ těla, tehdy zlý duch navodí druhou etapu: „rozvrácení mysle“. Hlavní projev rozvrácené mysle je v tom, že Boží Slovo přestane být pro křesťana hlavní normou života. Člověk se chová jak křesťan, dokud o něm platí to, že smýšlí jako Ježíš Kristus, že má mysl Kristovu. A mysl Kristovu máme dotud, dokud je Boží Slovo naší moudrostí. Rozvrácení mysli můžeme charakterizovat jako moment, když člověk začne sjíždět z pozice víry a začíná v myšlenkách a představách experiment s hříchem. Lidově řekneme, že ztratil rozum. Nesmíme však zapomenout, že kauza Zuzana začala skrze oči.
Kniha Genesis říká, že v ráji před hříchem chodili nazí – Adam i jeho žena Eva a nestyděli se – po pádu se však píše: „Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožený oděv a oblékl je.“ Člověk, kvůli své narušenosti, není schopen unést krásu cizího těla bez probouzející se žádostivosti. Proto je moudřejší zahalovat se. Zbytečně nevzbuzovat žádostivost, neboť každá nesplněná touha se pro člověka stává bolestí. V tomto spočívá časté nedorozumění mezi mužem a ženou. Žena věci vnímá jiným způsobem a velmi často si neuvědomuje, že svým oblečením může provokovat muže k hříchu.
Další fáze hříchu je charakterizována slovy: „odvrátili si oči, že neviděli nebe, a nepřipomenuli si spravedlivé rozsudky“. Člověk je pokoušen skrze možnost příjemnosti, okamžité blaženosti. Mohli bychom to shrnout do slov: „za každou cenu, být okamžitě blažený!“ V takových chvílích je schopen zapomenout na nebe a nepamatovat na zlo, které každý hřích přináší jako ovoce. A to je vrchol Satanova vítězství. Když se nám naší vinou zamlží obzor blaženého života ve věčnosti a vidění spravedlivého Božího soudu, cítíme se neodolatelně přitahováni možností okamžité blaženosti, i když jen chvilkové.
Vzorem v zápase proti hříchu je Zuzana. Ona na rozdíl od starců, má neustále před očima Boha a jeho spravedlivý soud: „Úzkost mě svírá z každé strany: vždyť pokud to udělám, bude mi to smrtí, pokud však neudělám, neuniknu vašim rukám! Ale je pro mě lepší padnu do vašich rukou, než zhřešit před Hospodinovou tváří.“ Zuzana si vědomě volí cestu kříže. Tuší, že v Hospodinově kříži je vítězství nad hříchem. I při cestě na popravu má Zuzana stále před očima Boha: „Bože věčný, který znáš skryté věci, který víš všechno dřív, než se stane, ty víš, že svědčili proti mně falešně; viz, umírám, ačkoliv jsem neudělala nic z toho, co tito zločinci hovoří proti mně.“
Hřích plodí hřích a když se člověk nezastaví na cestě hříchu, je ochoten i zabíjet. Možná dnes vzhledem k „humanitě“ našich zákonů nedoplácí na to žena, ale velmi často na to doplatí nechtěné dítě. V životě křesťana se mohou objevit i takové situace, kdy mu svět bere všechno, dokonce i čest. A právě v takovýchto situacích je třeba myslet na Boha, který vidí i skryté věci. Z toho, co jsme slyšeli, chápeme jako velmi důležité je žít stále ve vědomí Boží přítomnosti. Člověk, který zapomene na Boha, dá přednost kolísavé chvilkové blaženosti před věčnou blažeností. A opačně platí, že člověk, který má neustále Pána před očima, se nedá splést chvilkovým utrpením, ale spěchá za věčnou odměnou.
Sv. František tyto pravdy zhustit do jednoho krátkého výroku: „Krátká je rozkoš, trest však věčný, utrpení je nepatrné, ale sláva bez konce.“