Ve druhém čtení z listu sv. Pavla Filipanům jsme slyšeli toto prohlášení apoštola Pavla: „Všecko považují za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považují to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha, a spočívá na víře.“ Každé setkání s jinou osobou zanechává v nás svou stopu. Jakýmsi způsobem nás naše kontakty tvarují, zda to chceme nebo nechceme. Všechny schůzky dobré i zlé mají na nás vliv.
V životě sv. Pavla bylo jedno setkání velmi důležité. Setkání s oslaveným Pánem při Damašku. Je to setkání, které ho natrvalo poznamenalo. Můžeme dokonce říci, že toto setkání udělalo z člověka agresivního a fanatického, člověka plného lásky a soucitu. Sv. Pavel velmi dobře věděl a chápal, koho potkal. Přestože bychom po všem co předtím dělal, čekali přísný trest, Pán Ježíš ho omilostnil. Setkání s Pánem Ježíšem je pro něj tak velkým dobrodiním, že všechno ostatní považuje za smetí. Pro něj se zřekl všeho a všechno ostatní pokládá za odpadky, tedy za věci, které může postrádat, které může zahodit, aby získal Krista a žil v něm.
Každý bohu-zasvěcený člověk dělá přesně totéž, i když možná ne tak radikálně, ale se stejným úmyslem. Pavla uchvátil Kristus. Pro Pavla je Kristus jedinou nádherou, pro kterou se oplatí žít. V Kristu je plnost Života a Bytí. Kristus ho neodsoudil. Přiznejme si kolikrát se v našem podvědomí objeví strach z Božího soudu a přece dnešní evangelium i sv. Pavel takového odsuzujícího Krista nezná. Tam kde všichni odsoudili a kde si všichni byli jisti, že odsoudili spravedlivě podle Božího zákona, tam sám Boží Zákon, Vtělená Boží Tóra, nesoudí. Kristus morálně čistý a nevinný, který jediný mohl, on to neudělal. Před ním stojí vyplašená žena, přistižena při cizoložství a on místo toho, aby ji exemplárně pro výstrahu jiných potrestal, on ji neodsuzuje. Když si uvědomíme, že se v Ježíši zjevuje Pravý Bůh, žasneme nad tím.
Určitě i Bůh soudí a nakonec i sám Ježíš mluví o Božím soudu na konci časů, ale Bůh soudí za jiné věci, než je „lidské selhání pro slabost“. Bůh soudí za věci, které máme zcela v moci a to jsou skutky milosrdenství: „co jste udělali a co jste neudělali druhým“, tedy co jsme mohli udělat a neudělali jsme. Bůh nás velmi dobře zná a ví, že bez něj si se svými nezřízenými tělesnými vášněmi neporadíme. Ale je jedna oblast, kde jsme svobodní. Nemusíme nikomu dělat zlo. Můžeme druhému prokázat milosrdenství.
Je zajímavé, jak se Ježíš dívá na Mojžíšův zákon. Pro Židy je absolutní normou, kterou je třeba za každou cenu dodržet. „Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat.“ Už SZ prorok v Božím jménu tvrdí: „Což si libuji v smrti svévolníka? je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?“ (Ez 18,23) Ježíš na mnoha místech ukazuje, že i Mojžíš byl omylní člověk, kterému se ne vždy přesně podařilo interpretovat to, co Bůh skutečně řekl, i když byl a nepřestane být Božím přítelem. Někde zmírnil pro tvrdost lidského srdce (souhlas k rozvodu), někde nadsadí pro tvrdost vlastního srdce (trest pro hříšníky).
Proč ta tvrdost u Mojžíše? Možná i proto, že se setkal s Boží velebnosti a velmi dobře viděl, jaké zlo je hřích, jak se hřích protiví Bohu. Myslel si, že se takto podaří likvidovat hřích z Izraele. Hřích je však nejen v našich hříšných skutcích, ale v lidském srdci. Hřích dokáže zlikvidovat jen Bůh, když zaujme srdce člověka, když ho uchvátí tak jako srdce Pavla. Hřích opravdu musí být potrestán. Ale podívejme se jak toto dilema řeší Bůh. „Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.” (2 Kor 5,21) Hřích byl potrestán na samém Ježíši. Na něm se zjevuje celá hrůza hříchu, to co způsobuje hřích Bohu i člověku. Ježíš vzal na sebe plnou odpovědnost za své stvoření. Myslím si, že i žena z dnešního evangelia později pochopila, kdo zemřel místo ní.
Pavel jakoby křičel: „Chci znát Krista a sílu jeho Zmrtvýchvstání a společenství s jeho utrpením, podobat se mu v smrti, a tak doufat, že dosáhnu vzkříšení z mrtvých.“ Máme i my v sobě tuto stravující touhu poznat Krista a skrze něho zcela jinou kvalitu nehynoucí života. Můžeme si dnes takto zpytovat svědomí: „Chci znát Krista? Dělám vše proto, abych ho mohl poznat a podobně jako sv. Pavel všechny ostatní věci považuji za odpadky, které mohu zahodit? Nebo je to v mém životě přesně naopak: Všemu jinému dávám přednost před Ním? Snažím se poznat všechno ostatní a setkání s Kristem se bojím?“ Jak je to pomýlené. Kristus je nejúžasnější skutečností tohoto stvořeného světa a ty dáváš přednost někomu nebo něčemu před ním? On je Stvořitel, který se z lásky stal stvořením. Nechci abyste šli domů se špatným svědomím ale s předsevzetím: „Chci znát Krista, chci se ho zmocnit!“
Na závěr nám sv. Pavel říká: „Já si nenamlouvám, že už to jsem uchvátil (že už jsem se ho zmocnil). Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše.“ I my máme zapomínat na své dobré skutky a stále více a více hledat Boha, který je vždy se svou dobrotou daleko před námi. A všechno pokládat za ztrátu ve srovnání se Vznešeností poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pokud si fascinován lidským tělem, tak Kristus je Bůh v lidském těle, Vtělená Boží Krása, Vtělená Boží Láska. Kristus ve svém lidském těle Zjevuje Boha, ale k této kráse jsme pozváni všichni, kteří věříme, že jsme stvořeni proto, abychom se stali Božím Obrazem, místem Vtělení a Zjevení Boha – Lásky.