Pravdy, které nám odhaluje dnešní evangelium, nám můžou velmi pomoci v polemice se svědky Jehovovými. Celou osmou kapitolu Jánova evangelia bychom mohli nazvat jasnou řečí. Nikde jinde v Písmu svatém neříká Ježíš tak jasně, kdo je. Upozorňuje, že On je spásou světa. Jeho odchod bude pro nevěřící znamenat smrt v hříchu. „Vy jste zdola, já jsem shora; vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa. Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších; neboť pokud neuvěříte, že Já Jsem, zemřete ve svých hříších.“ (Jan 8,24)
Na několika dalších místech Janova evangelia nacházíme podobné, pro nás podivně znějící věty: „Když vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že Já Jsem“ (Jan 8,28). Při čtení Paši, přicházíme k situaci, kdy přicházejí vojáci aby zajali Ježíše. Ježíš se jejich ptá: „Koho hledáte?“ Odpovídají mu: „Ježíše Nazaretského!“ „Já Jsem“ odpovídá Ježíš. „Oni couvli a padli na zem“ (Jan 18,4-6). P. Raniero Cantalamesa říká, že proto popadali na zem, že Ježíš vyslovil své Božské jméno: „Já Jsem“.
V dnešním čtení slyšíme prohlášení, které znovu ukazuje tímto směrem: „Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky.“ Reakci posluchačů známe: „Teď jsme poznali, že jsi posedlý! Umřel Abraham, stejně i proroci, a ty pravíš: Kdo zachovává mé slovo, neokusí smrti navěky. Jsi snad větší než náš otec Abraham, který umřel? Také proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“ Uvědomme si, že máme před sebou mladého muže, který má okolo třicet let, i když mimořádných schopností, mladšího od mnoha z nás. Možná, kdyby toto Ježíšovo prohlášení zaznělo z jeho úst dnes tu v kostele, i my bychom si ťukli na čelo. Dokud jsme s jistotou víry nepřijali Kristovo Božství, jeho slova nás nutně pohoršují a budou pohoršovat. Jakmile uvěříme, že Kristus je opravdu Boží Syn, stejné argumenty se stanou pro nás Slovy Věčného Života. Spolu s apoštolem Petrem vyznáme: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ (Jan 6,68)
Odpověď na výtku: „Co ze sebe děláš?“, je zcela jednoznačná a srozumitelná: „Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte: On je náš Bůh.“ Náš Bůh je Otcem Ježíše Krista v plném slova smyslu. Syn je ten, kdo dostává od Otce tutéž přirozenost. Jeho potvrzením jsou skutky, které koná. My křesťané se sice také nazýváme Božími dětmi, ale jen proto, že jsme nejprve přijali Ježíše Krista. Evangelista Jan říká: „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.“ (Jan 1,12-13) V našem případě hovoříme o adopci, ale On je Bohem svou přirozeností.
Ježíš může říci: „Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, budu lhář jako vy. Ale znám ho a jeho slovo zachovávám.“ Ježíš zná Boha. Na rozdíl od nás, by lhal, kdyby tvrdil, že ho nezná. My bychom lhali, kdybychom tvrdili, že ho známe osobní zkušeností.
„Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“ Židé mu řekli: „Ještě ti není padesát, a viděl jsi Abrahama? Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, Já Jsem.“ Ježíš zjevuje, že v něm je přítomna historie celého lidství. On zná osobně Mojžíše, Abraháma, proroky. On byl při nich. On byl jejich náboženskou zkušeností a zážitkem. On je ten, který se zjevil Mojžíšovi na Horebu. On je Synem člověka, jehož viděl Daniel v nočním vidění. On zná každého člověka, dříve než se počne v životě matky. Pozná Boha ale i člověka. A znovu slyšíme tu zvláštní formuli: „Ja jsem“
Jde o totéž jméno, které Bůh zjevil Mojžíšovi z hořícího keře. Bylo složeno ze čtyř písmen, které se nazývali „Tetragramm“ – (JHVH). Židé z úcty toto Boží jméno nevyslovovaly ale nahrazovaly ho při čtení textu výrazem „Adonaj“, v řečtině „Kyrios“ to znamená „Pán“. Současníci Pána Ježíše velmi dobře pochopili, co říká a kam míří. Vidíme to na jejich reakci: „Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet. Ježíš se však ukryl v zástupu a vyšel z chrámu.“ Bylo to velmi silné prohlášení z úst člověka.
Dnes bychom chtěl poprosit, abychom měli pochopení pro nevěru současníků Pána Ježíše. Byli to zbožní lidé alespoň tak, jako my, pokud ne více. Věřili v jednoho Boha, Svatého a Absolutně vyvýšeného Pána a Stvořitele. Měli vůči němu takovou úctu, že byli ochotni pro něj zemřít. Padaly na tvář před svým Neviditelným Bohem a teď mají věřit, že tento mladý člověk, z těla a krve, ani šlechtic ani rabín, podle vnějšího zdání tesařův syn, je jejich Bůh. Evangelium říká: „Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet”
Nechápeme je ani trošku. Myslíme si, že kdybychom my byli odchovaných v jejich náboženství, že bychom věřili hned a nezvedli spolu s nimi kámen. Zůstávají nám jen dvě možnosti. Buď zvednout kámen a umlčet rouhače, nebo žasnout nad Bohem – láskou, který se pro nás stal člověkem. Možná nejsme z těchto slov rozrušeni jako Židé, protože jsme se ještě nikdy pořádně nezamysleli nad tím: „Co ze sebe děláš!“ A přeci musím říct, že bohočlověk není vynálezem křesťanu, ale je v Božím plánu od počátku. Objevuje se v náznacích už v první knize Mojžíšově. A předpovídají ho proroci. Víru v Ježíšovo Božství zdědila církev od apoštolů, tato víra posvětila její začátky, utvářela její bohopoctu, a dokonce i její umění.
Sv. Justin tuto pravdu vyjadřuje ve své apologii: „Židé se tehdy domnívali, že k Mojžíšovi mluvil Otec Všehomíra a zatím to k němu mluvil Boží Syn, který je nazýván andělem a vyslancem Božím. Proto je právem pokáral prorocký Duch i samotný Kristus, že neznali Otce ani Syna. O Synu říkají, že je to Otec, a tím dokazují, že neznají ani Otce, ani nevědí, že Otec všehomíru má Syna. Syn je Boží Slovo, Boží prvorozený a proto také Bůh. Kdysi se v podobě ohně či nehmotné bytosti zjevil Mojžíšovi a ostatním prorokům. Nyní v době vaší vlády, jak jsme již řekli, se z vůle Otce, skrze Pannu stal člověkem, aby spasil ty, kteří v něho věří, trpěl pohrdání a soužení, aby svou smrtí a zmrtvýchvstáním přemohl smrt.“