V dnešním zamyšlení se podívejme na texty o stvoření světa, o kterých si možná myslíme, že nám už nic nového nemohou prozradit, ale zkusme se na ně podívat hlubším pohledem: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Především nám tato úplně první zpráva sv. Písma ohlašuje, že Bůh existuje. Na této větě je postaveno celé biblické poselství. Bůh je první a poslední, Pán všeho. Bůh je Duch a základem všeho je Duch a nikoli materie. Hmota je bez Vědomí nepředstavitelná a i kdybychom připustili její existenci, nedává žádný smysl. Jen vědomí dává hmotě smysl. I moderní fyzika tvrdí, že celý hmotný svět leží v silovém poli Vědomí. Čas i prostor jsou Božím stvořením. Ne Bůh existuje v čase a v prostoru, ale prostor a čas se nacházejí v stvořitelské fantazii Boha, jako jeho díla. Bůh je a vždycky byl. On jediný nemá příčinu v ničem jiném pouze v sobě samém. Filosofický bychom řekli, že Bůh je nezapříčiněná příčina všeho. Nedá se o něm říci, že by se zrodil, jak se to můžeme dočíst o pohanských bozích. Na nikoho a na nic není vázán, zatímco vše závisí od něho.
Hebrejský text na tomto místě užívá obecný pojem Boha „Elohim“ a ne Boží jméno „JHVH“ možná i proto, že v pohanských mytologiích často vystupují stvořitelé pod různými jmény. Kdyby autor toho textu použil jméno JHVH mohlo by to vypadat jako kdyby šlo jen o jednoho z mnoha stvořitelů. Proto se zde v odvaze víry musí říct, že je jen jeden Bůh a Stvořitel.
„Bůh stvořil“. Hebrejské sloveso „bara“ se nikdy neužívá v jiném spojení než s podmětem Bůh. O člověku a ani o andělech nikdy neužívá Písmo svaté toto sloveso. Již toto vyhrazena sloveso nám dává představu nové a zázračné události. Boží stvoření je vskutku s ničím nesrovnatelné a jedinečné. Co nebylo dostává existenci, podobu a smysl. Bůh povolává k bytí a k životu, dává poslání a klade cíl svému stvoření. Bůh ke svému stvoření nepotřeboval nic, jen své Slovo.
Kniha moudrosti nám takto zdůvodňuje stvořitelský čin: „Miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil, vždyť bys ani nemohl připravit něco, co bys měl v nenávisti. A jak by mohlo cokoli trvat, kdybys ty to nechtěl, anebo být zachováno, kdybys to nepovolal k bytí?“ (Mudr 11,24-25) Bůh netvoří jako řemeslník, který musí odvést určitou práci a pracuje pod tlakem nutnosti. Kdybychom chtěli Boží tvoření k něčemu přirovnat, museli bychom říci, že Bůh pracuje jako absolutně „svobodný“ umělec. Všechno stvořil z Lásky, ničím a nikým neomezovaný.
Boží stvořitelskou činnost bychom asi nejlépe mohli přirovnat k lidské fantazii. I nám stačí, abychom si něco chtěli představit a už to máme ve vědomí. Samozřejmě, že je rozdíl mezi naší fantazií a realitou, ale není rozdíl mezi Boží fantazií a naší realitou. Bůh je více než skutečnost, je Nadskutečno. Bůh je čisté Vědomí a Jeho fantazie není ničím omezena. Vše tvoří svou představivostí. Bůh nepoznává svět zvenčí a až následně jako my, ale on ho zná zevnitř z jeho základů, které vycházejí z jeho vůle a všechno zná spíše než to vzniká.
Věříme, že Bůh nepotřeboval nic, co by předem existovalo ani žádnou pomoc při stvoření. Rovněž musíme říci, že stvoření není nutným výronem boží podstaty. Víra v stvoření „z ničeho“ se dosvědčuje v Písmu jako pravda, plná příslibů a naděje. Matka mučedníků z knihy Makabejských takto povzbuzuje své dítě: „Prosím tě, dítě, pohlédni k nebi i na zemi, na všechno, co je zde vidět, a věz, že to Bůh udělal ne z toho, co bylo, a že i lidský rod takto povstal.“ (2 Mak 7,28) Také moderní fyzika potvrzuje tuto základní pravdu Písma a počítá se vznikem světa z ničeho hmotného. Stvořitelský akt nepřetváří nicotu, která jakoby představovala nějaký materiál bytí. Před stvořením existoval jen sám Všemohoucí. V této pravdě víry se hlásá, že stvořením světa se Bůh nemění. Tvůrce nic neztrácí a ani nic nezískává. Svět se jakýmsi tajemným způsobem opírá o plnost Božího bytí. Svět je současně zjevením Boha a zároveň se od něj liší svou nahodilosti, možností vývoje a omezeností bytí. Pokud si chceme alespoň trochu přiblížit stvořitelský akt, musíme si uvědomit, že je v něm obsažena vůle, inteligence a především Láska.
Moderní věda odhaluje nemateriální podstatu všeho materiálního: „Srážky subatomových částic jsou naší hlavní pomůckou při studiu jejich vlastností a vztah mezi hmotností a energií je pro jejich popis základní. Tento vztah byl mnohokrát ověřen a fyzikové částic dokonale znají ekvivalenci hmotnosti a energie; tak dokonale, že hmotnost částic měří v odpovídajících jednotkách energie. Objev, že hmotnost je formou energie, nás přinutil podstatným způsobem modifikovat naši představu o částici. V moderní fyzice se již hmotnost nespojuje s materiální substancí, proto se částice nechápou jako celky obsahující nějakou základní „látku“, ale jako svazky energie… Tyto dynamické modely dávají látce makroskopický tuhý vzhled, díky čemuž jsme přesvědčeni, že látka je vytvořena z nějaké materiální substance.“ (Fritjof Capra: „TAO fyziky“, Gardenia 1991 str. 158-160)
Písmo svaté mluví na mnoha místech o tom, že svět povstal Božím Slovem. Každé Slovo obsahuje v sobě informaci, smysl a cíl. Svět nejde od náhody k náhodě, ale vyvíjí se k naplnění smyslu. Bod, ze kterého expandoval celý hmotný svět, obsahoval v sobě nesmírně velkou informaci o dalším vývoji světa. Opravdu bylo na počátku Slovo. „Americký počítačový odborník E. Fedkin tvrdí, že informace je dokonce podstatnější jako hmota a energie a je přesvědčen, že se atomy, elektrony a kvarky skládají z bitů, binárních jednotek informace, které jsou základem pro činnost počítačů a kalkulaček. Tvrdí, že informace je základem skutečnosti, materiálem, ze kterého vzniká hmota a energie. Tak se přes informace, jejichž tok můžeme sledovat od velkého výbuchu až k lidské myšlence, dostáváme až k totální jednotě vesmíru, přírody a člověka a k chápání Boha jako tvůrce velkého programu. Protože tam, kde nacházíme smysl a projekt, musíme nutně předpokládat programátoru.“ (Slavomír Ravík: Bůh žije, str.. 137-8) Hmota „sama o sobě“ je cosi opravdu záhadné, protože na nejhlubší úrovni, do níž lidé dokáží proniknout, stojí před způsobem existence, který je popsatelný jen pomocí abstraktních matematických pojmů a ty jsou plodem Vědomí.
Při studiu těchto velmi starých textů musíme mít vždy na zřeteli, že je nezajímala věda, i když moderní věda staré pravdy potvrzuje, ale že byly tvořeny „proti pohanským mýtům“. Mojžíš záměrně na mnoha místech v knize Genezis užívá mytologické termíny pohanských národů, aby svět demytologizoval. I v našich časech, hlavně v misiích, kde lidé žijí ještě v zajetí různých pověr a tabu, zní toto starozákonní poselství velmi osvobozujíce. A tak jej chápali i Izraelité.