V poslední dny jsme četli z knihy Genesis o původu všech věcí, které byly stvořeny. O všem tom, co stvořil Bůh, bylo výslovně prohlášeno, že „je to dobré“. Dnešní čtení nám odhaluje kořen zla. Odkud se na světě vzali ty skutečnosti našeho života, které prožíváme jako zlo. Na počátku všeho zla stojí bytost z andělského světa, která žárlí na člověka a na jeho možnou velikost. Za rozhodnutím našich prarodičů zvolit neposlušnost stojí hlas svůdce, který se staví proti Bohu a který ze závisti uvrhne lidi do smrti. Písmo a církevní tradice vidí v této bytosti padlého anděla, nazývaného satan nebo ďábel. Církev učí, že na počátku to byl dobrý anděl, stvořený Bohem. „Satan totiž a ostatní zlí duchové byli Bohem stvořeni přirozeně dobří, ale sami ze sebe udělali zlé.“
Možná by bylo vhodné pouvažovat nad touto přeměnou dobrých andělů na zlé. Lidská i andělská dobrota je dobrota závislá. Tak jako světlo měsíce závisí na záření slunce, tak naše dobrota je odrazem Boží dobroty. Jakmile člověk nebo anděl přeruší kontakt s Bohem, se zdrojem všeho Dobra, stává se zlým a špatným. Sv. Tomáš Akvinský definuje zlo, jako nedostatek dobra. Vzpoura andělů je stejně tak jako v případě lidí, vzpourou vůči Zjevenému a Vtělenému Božímu Slovu. První lidé se dopustili dvojaké chyby. Eva „mluvila“ s ďáblem a Adam „mlčel“, když měl mluvit. Nenapomenul svou ženu, ačkoli on byl tím, který znal Boží příkaz.
Když kniha Genesis popisuje původ všech věcí, říká, že v ráji, kromě jiných stromů byly dva zvláštní stromy: „Strom života“ a „Strom poznání dobra a zla“. Židovská moudrost říká, že „Strom života“ představuje Boží zákon, „Toru“. Tímto názvem židé dodnes označují válečky, na kterých je navinutý svitek tóry. V tomto kontextu pak celá událost, kterou představuje první čtení z knihy Genesis, vyzněje jako vzpoura vůči Božímu Slovu. Stará křesťanská legenda praví, že když Bůh stvořil svět, zjevil andělům své Slovo i skutečnost, že se Slovo má stát tělem, že člověk je pozván „stát se obrazem Božím v hmotném světě“. Andělé, uchváceni svou krásou, odmítli pomoc člověku z hlíny, aby dosáhl své určení. A tímto způsobem se postavili proti Bohu, který se zjevuje jako Boho-člověk. Tato vzpoura se odehrála dříve než byl stvořen Adam.
Člověk byl stvořen do světa, který už nebyl jednoznačný. To nasvědčuje i skutečnost, že zahradu, do níž ho Bůh postavil, bylo třeba obdělávat ale i chránit, hlídat. I když Adam dostal mimořádně poznání ze Zjevení, přece po stránce zkušenosti byl nesmírně naivní. To neznamená, že by byl hloupý, ale neměl žádnou zkušenost. Z této zkušenostní naivity ho mohla vysvobodit jedině víra Bohu, víra jeho Slovu. Proti pokušení se máme bránit vírou v Slovo. Experiment si můžeme dovolit tam, kde nejde o život. Kde jde o život je moudřejší se opřít o víru „Moudřejšímu“.
Člověk pokoušen ďáblem nechal ve svém srdci vyhasnout důvěru ke svému Stvořiteli. Tím, že člověk jedl ze stromu poznání dobra a zla, naznačil, že on sám si chce určovat, co je pro něj dobré a co špatné. Odmítl cestu poslušnosti a víry. Tímto hříchem dal člověk přednost sám sobě před Bohem a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora, a tedy i jeho vlastní dobro. Člověk byl ustaven ve stavu svatosti a určen k tomu, aby byl Bohem zcela „zbožštěn“ ve slávě. Sveden ďáblem, chtěl být „jako Bůh“, avšak „bez Boha a před Bohem, ne podle Boha“. Takto vstoupila do světa narušenost.
Přestože nás Bůh stvořil k neporušitelnosti a my všichni cítíme, že smrt je zlem, přece víme, že každým dnem se blížíme ke své smrti. Sv. Ján Damascénský k tomu říká: „Bůh nás stvořil k neporušitelnosti, a když jsme překročili jeho spasitelné přikázání, potrestal nás rozkladem – smrtí, aby se zlo nestalo nesmrtelným.“ V tomto smyslu se i smrt stává dobrem, protože ukončuje existenci zla v osobě konkrétního člověka. Ačkoliv člověk, tak jak vyšel z Božích rukou, byl obdařen absolutní důvěrou a obecnou láskou, hřích v jeho duši zatemnil obraz Boha a začal se v něm objevovat strach. Rodíme se do strachu.
Když si porovnáme, kolik bylo těch chvilek, kdy jsme absolutně věřili, zjistíme, že převahu mají ty, které bychom mohli označit slovem „obava“. My si už svou bídu ani neuvědomujeme. Myslíme si, že je normální, ulehnout večer do postele a připustit si přitom i když jen podvědomě, myšlenku, že se možná ráno neprobudíme. To není skutečný odpočinek, to není spočinutí v bezpečí Božího náruče. Člověk od chvíle, kdy zhřešil, nemá žádnou jistotu. A toto je naše bolest a z tohoto vědomí může vytrysknout prosba: „Přijď Království Tvé!“ Svět, do kterého a jakého jsme se narodili jako dědicové Adamovy viny, má tendenci ničit naši víru, naději i lásku.
Jak muselo být krásné, žít v přirozenosti, která není narušena, která může to, co chce, protože nechce zle. Jak je úžasné mít Boží zákon vepsaný hluboko do srdce a poslouchat tento zákon tak, jak poslouchají zvířata zákony přírody. Toto všechno Adam ztratil a spolu s ním my všichni. Proto dnes, když čteme v knize Genesis o původu zla, prosme ještě úpěnlivěji: „Přijď Království Tvé!“
První člověk byl stvořen s milostí posvěcující, byl tedy vybaven vnitřním nadpřirozeným nadáním, které člověka před Bohem ospravedlňuje a dělá ho účastným Božské přirozenosti a vede ho k nahlížení Boha. Nikdy neexistoval stav „pouhé, čisté přirozenosti“ Proto jsou dějiny lidstva od počátku dějinami zápasu mezi přijetím a odmítnutím tohoto nadpřirozeného Božího Plánu s člověkem, a to až natolik, že se této otázce nelze nijak vyhnout. Bůh ještě dnes vyžaduje od člověka, co člověk ztratil v Adamovi. Celý vesmír očekává „zjevení Božích synů“ – Boho-lidí, podle vzoru Ježíše Krista.