5. neděle v mezidobí „C“ – (1 Kor 15,1-11)

Slyšeli jsme v druhém čtení jako apoštol Pavel říká: „Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst (připomínám vám evangelium), kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke spáse, když se ji držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo“. My všichni potřebujeme evangelizaci. Potřebujeme znovu slyšet radostnou zvěst o Boží lásce. Člověk může chodit celé roky do kostela a při tom vůbec nemusí být správným způsobem věřící. Často se stává, že si křesťané ztotožní víru s chozením do kostela. Chození do kostela může být projevem víry, ale také nemusí mít s ním nic společného. A také je rozdíl mezi „věřit v Boha“, tedy v Boží existenci a „věřit Bohu“, to znamená jeho Slovu! To první můžeme nazvat jakousi filozofickou vírou, vírou v existenci rozumného a osobního principu nad námi. I když ji nazýváme vírou, není libovolná, protože člověk může ze stvořených věcí znát, že Bůh existuje. Bible nad možností neexistence Boha ani neuvažuje. Biblická víra, víra, skrze kterou se stal Abraham spravedlivým v Božích očích, to je „víra Bohu“.

Sv. Pavel nám v listu Korinťanům vysvětluje podstatu křesťanské víry. Chce nám vysvětlit na jakých základech má stát naše obrácení, abychom mohli říci, že je to skutečně křesťanské obrácení. Může se stát, že člověk přežije citové rozrušení před nějakým krásné malovaným obrazem Krista. Začne věřit, protože přežil příjemně pocity při pohledu na malovaného Krista. Pokud svou víru postaví na smyslovém, či citovém zážitku, bude trvat tak dlouho, dokud tento zážitek potrvá. Víra je tehdy správná, když se zakládá na Slově Božím, na Evangeliu a Evangelium je především radostnou zvěstí o Bohu, který nás miluje. Pokud v základech víry nestojí tato pravda, je sporné, zda taková víra vede ke Spáse. Již v rámci dvojrozměrné plochy existuje možnost obrátit se o 360 stupňů. Není to stejný směr, zda se otočím o jeden stupeň nebo o dva. Na začátku to může vypadat téměř stejně, ale zkuste porovnat vzdálenost po sto metrech. I když je na začátku blízkost, po určité době směrování v jiném kurzu, se vzdálenost stále zvětšuje. Budeme překvapeni, jak narostl rozdíl. Totéž a možná ještě více platí v duchovní oblasti.

Vůbec není jedno, jestli na počátku mé víry stál strach nebo láska, jestli jsem se obrátil na základě příjemného citu, nebo zda jsem uvěřil Božímu Slovu. Nejde přece jen o obrácení ale jde o celkové směřování. Toto základní obrácení ovlivňuje další směřování. Možná na počátku obrácení nebyla víra v lásku a v odpuštění hříchů, ale strach. Dnes, po letech duchovního života, určuje můj duchovní život strach, horor z Boha a vede k neuróze. Ze strachu lze konat i dobré skutky, abych se nějak pojistil před Bohem, kterého se bojím, ale kterému v zásadě nevěřím a ani ho nemiluji. A tak navzdory svým „dobrým“ skutkem, stále urážím Boha svou falešnou představou o něm a svou nedůvěrou. Kvůli těmto možným defektům je vhodné, abychom se všichni zamysleli nad svým obrácením a svou vírou.

Sv. Pavel tvrdí, že je možné uvěřit nadarmo a to tehdy, když obrácení není postaveno na správném základě, nebo pokud pravá víra není pevná a když ve pravé víře nevytrvám dokonce. Ke spáse je nutná pravá víra, jistota v ní a vytrvalost. Spásu mi zaručí jen pravá víra a vytrvalost až dokonce. Víra Bohu, který s námi komunikuje skrze své Slovo. Víra se má živit Božím Slovem, tedy tím, co opravdu Bůh řekl a co skutečně Bůh zaslíbil, jen o to se můžeme s jistotou opřít. Pán Ježíš říká: „Kdo uvěří ve mne a dá se pokřtít, bude spasen!“ To musím přijmout s jistotou víry. Ale Ježíš nikde v Písmu neříká, že naše Spása záleží na tom zda si budeme ctít nějaký i když zbožný obraz.

Víra, jako vztah k Božímu Slovu, tedy k živé osobě Ježíše Krista přítomnému v Písmu svatém a ve svátostech církve a křest, vedou ke spáse. Bohu věřím Božskou vírou, člověku lidskou, tedy vždy s určitou rezervou, neboť člověk se může mýlit a člověk může i lhát. Jen víra jako jistota způsobuje duchovní pohyb a vytrvalost. Kdyby mi nějaký železničář na mou otázku: „Zda tento vlak jede do Prahy?“, odpověděl: „Možná jede!“, nikdy bych po takové informaci do toho vlaku nenastoupil. Jen jistota víry způsobuje pohyb. Sv. Pavel nás o tom ujišťuje: „Ona vás vede ke spáse, když se ji držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo“. Člověk si může ověřit, zda se obrátil správně, zda žije správným duchovním životem, zda se rozhojňuje jeho víra, roste jeho naděje a láska, zda skutečně kráčí tou novou a živou cestou, kterou je Kristus? Může to posoudit i podle duchovního ovoce, které v jeho životě víra a směrování vyplývající z ní způsobují. Tentýž sv. Pavel na jiném místě říká, že „ovoce Ducha je láska, radost a pokoj, štěstí …!“ Apoštolové přijali pravou a životodárnou víru od Krista a církev od apoštolů. Církev až žárlivě střeží tuto pravou a životodárnou víru. Vůbec není jedno, kde a komu a v co jsem uvěřil. Jen jedna víra, jenž vede ke Spáse.

Apoštol dále pokračuje: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti.“ I my můžeme druhým zprostředkovat jen to, co jsme přijali. Jen svědectví s jistotou může druhého zasáhnout. Především musím uvěřit tomu, že Kristus zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen pro naše ospravedlnění.

Autor knihy „Okruh bible“, Roman Brandstätter, konvertita z judaismu, píše v této knize: „Podívejme se pravdě do očí. Mnohým lidem se zdá, že pro život a víru není Písmo nutné. Věří v Krista, ale nevědí, kdo je On. Jejich znalosti o Bohočlověku sestávají z několika katechizmových pravd a z volných, nesouvislých evangelijních dějů. Možná téměř s jistotou prohlásit, že široké masy katolíků věří v Krista, neznají však Písmo. Ačkoli tato nevědomost nepřivádí do pochybností jejich upřímné náboženské vědomí, přece není těžké všimnout si, že takové náboženské vědomosti jsou odtržené od svých historických kořenů a v praktickém životě se projevují jako mytologie s primitivním obsahem. Každodenní čtení evangelia nás nutí porovnávat svůj život s Kristovým učením. Nechuť člověka k dennímu čtení Písma sv. je ovocem lenosti, ale může pocházet i z pocitu strachu před konfrontací s Boží pravdou. Neznalost zákona před soudem neomlouvá. Kristus žádal od lidí, aby se klaněli tomu, koho znají. V rozhovoru se Samaritánkou při Jákobově studni to jasně řekl: „Vy uctíváte, co neznáte: my uctíváme, co známe ..!“

Tentýž autor píše o svém dědečkovi, kteří mu několik dní před smrtí dal tuto radu: „Bibli čti neustále! Miluj ji více než rodiče … Více než mě … Nikdy se s ní nerozejdi! Když zestárneš, dospěješ k přesvědčení, že všechny knihy, které si v životě přečetl, jsou pouze mizerným komentářem k této jedné jediné knize …“