V dnešním druhém čtení jsme slyšeli: „Bratři, když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného.“ A já bych se dnes s vámi pokusil zamyslet nad tím, co pro nás znamená „Ježíš Kristus a to ukřižovaný“. Sv. František se takto modlíval: „Klaníme se Ti, Pane Ježíši Kriste a děkujeme Ti, neboť svým křížem jsi vykoupil svět.“
Ježíš Ukřižovaný a naše Vykoupení spolu souvisí. Předobrazem křesťanského Vykoupení je vysvobození Izraele z egyptského otroctví. Učení o prvotním hříchu bezprostředně souvisí s Vykoupením, které uskutečnil Kristus. Hříchem prvních lidí získal ďábel nad lidstvem jakousi nadvládu: člověk přesto neztratil úplně svobodu, i když se jeho vůle naklonila ke zlu.
Popírat, že člověk má zraněnou přirozenost, nakloněnou ke zlu, je příčinou velkých omylů v oblasti výchovy, politiky, sociální činnosti a v oblasti mravů. Následky prvotního a osobních hříchů dávají světu jako celku hříšný ráz, který může být nazvaný: „hřích světa“ (Jan 1,29). Tímto výrazem se také označuje záporný vliv, který doléhá na lidi ze společenských poměrů a struktur, které jsou plodem lidských hříchů. Dramatická situace světa, který „je v moci Zlého“ (1 Jan 5,19) a to navzdory Kristovu Vykoupení, které si člověk musí osobně v Kristu přivlastnit, dělá z lidského života boj. Ten boj se zrodil na samém počátku světa a potrvá, jak řekl Pán, až do posledního dne. Člověk musí neustále bojovat, aby přilnul k dobru a bez velké námahy a bez pomoci Boží milosti není schopen dosáhnout vnitřní sjednocení.
Nejprve se podívejme, zpod koho vlády jsme ale byli vykoupeni. V procesu vykoupení jde především o Ježíšův zápas s mocnostmi temnosti, které člověka drží v zajetí. Biskup Meliton ze Sard říká: „Vedli ho jako beránka, zabili ho jako ovci, vykoupil nás ze služby světu jakoby z Egypta a vysvobodil nás z ďáblova otroctví jakoby z faraónovy ruky; naši duši označil svým Duchem a údy našeho těla vlastní krví. On hanbou pokryl smrt a ďábla rozplakal jako Mojžíš faraóna. On udeřil nepravost a nespravedlnost odsoudil na neplodnost jako Mojžíš Egypt. On nás vyvedl z otroctví na svobodu, ze tmy na světlo, ze smrti do života, zpod krutovlády do věčného království a udělal z nás nové kněžstvo a vyvolený lid navěky. On je velikonoční beránek naší spásy.“
Jeden mesiánský Žid, takto hovoří o Kristově oběti: „Je tak důležité, abychom tomu rozuměli, že jsme byli postaveni před tvář Boha Ukřižovaného za nás, a tu jsme opravdu začali vidět. Co jsme uviděli? Lidé, nikdy bychom nepoznali, co je to hřích, pokud jsme neviděli Ježíše na kříži … Nikdo z nás nebyl v plnosti při kříži, protože když se tam jednou dostanete, nikdy nezhřešíte. Protože na tom kříži je oběť, Beránek, který byl zabit, jeho tvář znetvořená více než kterákoli jiná, vypadala horší než kus masa. Tak vypadá hřích. Toto udělal náš hřích Bohu. Tento násilný Boží čin smíření a vykoupení nás postavil do pozice, kde jsme viděli, co hřích opravdu je. Čiňte pokání! A v tom pokání nacházíme smíření s Bohem. Pokud oddělíte smíření od Ukřižovaného Mesiáše, ztratíte svou cestu. V Mesiáši Bůh otevřel doširoka brány nebe a všichni, kteří po tom touží, mohou vejít.“
V tomto směru nacházím výstižné svědectví v knize „Stála jsem u brány pekla“, od p. Gloria Polo, kde popisuje své setkání s démony: „Nenávist jim přímo kouká z očí. A najednou chápu, že jim něco dlužím. Přišli, aby mě zkasírovali, protože jsem přijala jejich nabídky k hříchu a teď jsem za to musela zaplatit, a tou cenou jsem byla já sama. Vždyť moje hříchy měly důsledky. Hříchy patří satanovi, nejsou od něho žádnou nabídkou zdarma, musí se zaplatit. Tou cenou jsme my sami. Když tedy, obrazně řečeno, nakupujeme v jeho krámě, budeme muset toto zboží zaplatit. .. Musíme zaplatit za každý hřích, platíme klidem svědomí, platíme vnitřním pokojem, platíme svým zdravím. A pokud jsme stálými a věrnými zákazníky v jeho supermarketu, nakonec nás sám zinkasuje …. Naše hříchy nás táhnou do hlubin, dolů k „otci lži“. Pokud ale své politováníhodná selhání a hříchy, které musíme zaplatit, předneseme Bohu ve svátosti smíření, pak Bůh platí tu cenu. On ji zaplatil svou vlastní krví a smrtí na kříži. A On platí pokaždé, když hřešíme. On za nás vytrpěl pekelná muka, které jsme si měli sami odpykat a která nás zavázaly majiteli hříchu (satanovi). Byli jsme vykoupeni Ježíšem Kristem. Nyní máme nárok na jeho Království, na jeho Život, neboť On nás učinil „dětmi Božími“.“
Apoštol Peter říká: „Ze svého prázdného způsobu života, zděděného po předcích, jsme byli vykoupeni ne nějakými pomíjivými věcmi, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka.“ (srov. 1Pt 1,18-19). Sv. Pavol učí podobně: „Bůh Otec nás vysvobodil z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna, v němž máme vykoupení, odpuštění hříchů.“ (srov. Kol 1,13-14)
„Vykoupení je především odstraněním radikálních bariér, které oddělují člověka od Boha, a hlavně hříchu, který podrobuje lidstvo ďáblu a umožňuje vládu padlých andělů nad zemským kosmem. V momentě vykoupení však démonické síly ztrácejí svou moc a vztahy mezi Bohem a člověkem se mění. Dalo by se říci, že Bůh mění svou pedagogiku. Odebírá satanovi právo panovat nad lidstvem, hřích je zničen, moc zlého je zlomena. Proto slovo „výkupné“ získává jiný význam. Je to dluh navrácen ďáblu, jak je zdůrazněno v patristické literatuře prvních století. Bůh dal ďáblu moc, ale pak mu ji odebral, protože ten překročil svá práva a zaútočil na nevinného.“ (Soteriologia z pohledu pravoslavné dogmatiky, Jaroslav Fogl 2007, internet)
Pokud věříme ve vykoupení a spásu uskutečněnou Kristem, skrze víru můžeme tuto skutečnost aktualizovat na svůj život a tehdy to, co Bůh skrze Krista udělal pro nás, stává se naším osobním vlastnictvím. Protože Bůh, který nás stvořil bez nás, chce abychom se svobodně rozhodli pro Spásu. Sv. Augustin vyjadřuje tento zákon takto: „Ten, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe“. Bůh chce, abychom jako osoby obdařené rozumem a svobodnou vůlí, vešli do skutečnosti Spásy, abychom vědomě a dobrovolně přijali to, co nám On nabízí. Můžeme to udělat v každé chvíli, Bůh totiž nikdy neodvolává své Slovo. Proto teologie svátostí potvrzuje, že svátosti působí „ex opera operato“ to znamená, že nepůsobí mocí lidské zásluhy a úsilí ze strany přisluhovatele (vysluhovatele), ale mocí samého spasitelného Kristova díla, které se v nich aktualizuje. Od nás se očekává vědom a svobodný čin víry.
Sv. Bonaventura říká: „Kristus je cesta a brána. Kristus je jako slitovnice položena na Boží schráně a tajemství skryté od věků. Kdo se pozorně podívá na tuto slitovnici, tedy kdo se s vírou, nadějí a láskou; zbožně a s obdivem, s radostí a uznáním; s chválou a jásotem zahledí na toho, co visí na kříži, ten s ním koná „hod beránka“, neboli paschu (přechod); aby pomocí hole kříže přešel přes Rudé moře; z Egypta vkročil do pouště, kde ochutnává skrytou manu; a s Kristem odpočíval v hrobě jako navenek mrtvý, avšak slyšící, nakolik je to v putování vůbec možné, co řekl Kristus zločinci, když při něm visel na kříži: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Zemřeme tedy a vejděme do tmy, umlčme starosti, žádostivosti a přeludy. Odjeďme s ukřižovaným Kristem „z tohoto světa k Otci“, aby nám ukázal Otce a mohli jsme s apoštolem Filipem říci: „To nám postačí.“ (Z putování mysli do Boha).