Slyšeli jsme v evangeliu jako: „Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel (se hrnul) k němu. On se posadil a učil je.” Pán Ježíš přichází jako učitel. Křesťanství nespočívá jen ve zbožné praxi (chození do kostela a plnění církevních předpisů), ale je především učednictvím. I chrám má být místem učednictví. Nepřicházíme jen kvůli tomu, abychom si splnili nedělní povinnost, ale proto, abychom odsud odešli trochu moudřejší. Abychom lépe znali Boha, kterého si uctíváme. Ježíš nejen učil, ale celým svým bytím a jednáním zjevoval Boha – Otce. „Kdo vidí mě, vidí Otce.“
Slyšíme, jak toto krásné vyučování narušili farizeové, když k němu „přivedli ženu přistiženou přímo v cizoložství při činu…“. Když takto mluvili, tak vlastně přiznávali, že vědí, kdo byl ten muž. Odvolávají se na Mojžíšův zákon: „Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?“ Přitom Mojžíšův zákon doslova říká: „Bude-li přistižen muž, že ležel s vdanou ženou, zemřou oba: muž, který se ženou ležel, i ta žena. Tak odstraníš zlo z Izraele.“ (Dt 22,22) Je otázka, proč nepřivedli i muže? Jedna možnost je, že utekl, ale spíše si myslím, že šlo o nějakou osobnost, u které si to jednoduše nemohli dovolit.
Celý tento cirkus byl zorganizován s jediným úmyslem: „Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat.“ Ježíš často opravuje Mojžíšův zákon, který byl podle Židů nezrušitelný. Na více místech nacházíme narážky: „Pro tvrdost vašeho srdce vám to Mojžíš dovolil“ Můžeme říci, že i u Mojžíše se projevila podobná hříšná tvrdost. Těch příkazů k usmrcení hříšníka je ve Starém zákoně mnoho. Např. už jen za to, že někdo sbíral dřevo na zatopení v sobotu. Můžeme konstatovat, že Mojžíšův zákon je podobný Islámskému zákonu Šaríja. Úmysl je dobrý: „Odstranit hřích, zlo“, ale efekt nulový. Tato tvrdost způsobila, že člověk se bál zhřešit, ale nevyřešila problém jeho hříšného srdce, jeho myšlenek a tužeb.
Chtěli narušit Ježíšovo vyučování, ale staly se z nich názorné pomůcky v jeho lekci. Tak jako při otázce o placení daně císaři, je Ježíš svou odpovědí dokonale vyvedl z jejich záměru, tak je to i nyní. „Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když na něj nepřestávali dotírat otázkami, vzpřímil se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první.“ A znovu se sehnul a psal po zemi.“ Rádi bychom věděli, co Ježíš psal na zem. Možná to byly jména žen, možná to byly jiné narážky na osobní a možná i tajné hříchy žalobců.
„Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. Ježíš se vzpřímil a řekl jí: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?“ Odpověděla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“ Ježíšovo slovo není jen příkazem, ale zároveň i dává schopnost nehřešit.
Přiznejme si kolikrát se v našem podvědomí objeví strach z Božího soudu a přece dnešní evangelium i sv. Pavel takového odsuzujícího Krista nezná. Tam, kde všichni odsoudili a kde si všichni byli jisti, že odsoudili spravedlivě podle Božího zákona, tam sám Boží zákon, Vtělená Tóra, nesoudí. Kristus morálně čistý a nevinný, který jediný mohl, on to neudělal. Před ním stojí vyplašená žena přistižená při cizoložství a on místo toho, aby ji exemplárně, pro výstrahu jiných, potrestal, on ji neodsuzuje. Když si uvědomíme, že se v Ježíši zjevuje Pravý Bůh, žasneme nad tím.
Určitě i Bůh soudí a nakonec i sám Ježíš mluví o Božím soudu na konci časů, ale Bůh soudí úplně jinak a za jiné věci, jako je „morální selhání člověka“. Bůh nás soudí tím, že nás miluje. Bůh soudí za věci, které máme úplně v moci a to jsou skutky milosrdenství: „Co jste udělali a co jste neudělali druhým“, tedy, co jsme mohli udělat a neudělali jsme. Bůh nás velmi dobře zná a ví, že bez něj si se svými nezřízenými tělesnými vášněmi nepomůžeme. Ale je jedna oblast, kde jsme svobodní. Nemusíme nikomu dělat zlo. Můžeme druhému prokázat milosrdenství.
Je zajímavé, jak se Ježíš dívá na Mojžíšův zákon. Pro Židy je absolutní normou, kterou je třeba za každou cenu dodržet. „Mojžíš nám v zákoně přikázal takové ženy ukamenovat. A ty co řekneš?“ To říkali, aby ho pokoušeli a mohli ho obžalovat. Už SZ prorok v Božím jménu tvrdí: „Mohu mít zálibu ve smrti hříšníka? – říká Pán, Bůh – a ne-li v tom, aby se odvrátil od svých cest a žil?“ (Ez 18,23) Ježíš na mnoha místech ukazuje, že i Mojžíš byl omylný člověk, kterému se ne vždy přesně podařilo interpretovat to, co Bůh skutečně řekl, i když byl a nepřestane být Božím přítelem. Někde zmírnil pro tvrdost lidského srdce (souhlas k rozvodu), někde nadsadil pro tvrdost vlastního srdce (trest pro hříšníky).
Proč ta tvrdost u Mojžíše. Možná i proto, že se setkal s Boží Velebou a dobře viděl, jaké zlo je hřích, jak se hřích protiví Bohu. Myslel si, že se takto podaří likvidovat hřích z Izraele. Hřích je však nejen v našich hříšných skutcích, ale v lidském srdci. Hřích dokáže zlikvidovat jedině Bůh, když zaujme srdce člověka, když ho uchvátí tak jako srdce apoštola Pavla. Jedině Duch Svatý dokáže zlikvidovat hřích v našem srdci. Při každém rozhřešení říkáme: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať vám (ti) skrze tuto službu církve odpustí hříchy…
Hřích opravdu musí být potrestán. Ale podívejme se, jak toto dilema řeší Bůh. „Toho, který neznal hřích, za nás učinil hříchem, abychom se v něm stali Boží spravedlností.“ (2 Kor 5,21) Hřích byl potrestán na samém Ježíšovi. Na něm se zjevuje celá hrůza hříchu, to co způsobuje hřích Bohu i člověku. Ježíš vzal na sebe úplnou zodpovědnost za své stvoření. Myslím si, že i žena z dnešního evangelia později pochopila, kdo místo ní zemřel.
Sv. František nás napomíná těmito slovy: „Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy kněžím našeho řádu. Když to není možné, ať se zpovídají jiným svědomitým a katolickým kněžím. A ať vědí a mají na paměti zcela jasně: Když přijmou pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoli katolického kněze, budou zcela jistě osvobozeni od hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomitě vykonat uložené pokání. A po této lítosti a zpovědi ať přijmou tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou a mají přitom na paměti, co sám Pán říká: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“ (Jan 6,54) a „to konejte na mou památku2“. (Lk 22,19).