Dnešní evangelium hovoří o skupině poutníků z Řecka, kteří přišli na svátky do Jeruzaléma. Zvěst o Ježíši se dostala i k nim a oni ho chtěli vidět. Pravděpodobně se jednalo o skupinu nadšených konvertitů z řeckého pohanství na judaismus. Víme, že mnozí řečtí myslitelé byli osloveni hloubkou židovské teologie, kterou objevovali u Mojžíše a Proroků a také příkladným životem věřících Židů. Tato skupinka poutníků se k Ježíši dostává prostřednictvím apoštolů. Oslovili Filipa a ten zase o tom řekl Ondřejovi a spolu to přišli oznámit Ježíšovi. Společná prosba apoštolů jim otevírá dveře víry. V duchovním životě je velmi důležitá touha. Kdo opravdově touží po „poznání Krista“, najde ho. P. Jozef Augustin SJ, s odvoláním na zkušenost sv. Ignáce, říká: „Podstatou duchovního života jsou z naší lidské strany hluboké přání a touhy. Pokud by se nám těchto hlubokých tužeb a přání nedostávalo, nemohli bychom vést ani skutečný duchovní život. Před každou modlitbou se tedy ptejme, jakými přáními se naše modlitba řídí. Naše modlitební setkání s Bohem jsou často povrchní, protože nejsou v první řadě motivovány hlubokými touhami, ale více pocitem povinnosti, viny, strachu nebo lidskými ohledy.“
„Ježíš jim řekl: „Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven.“ Smysl jeho příchodu je oslava „Syna člověka“. Kdo je to „Syn člověka“. Je to mesiášský titul, který se vyskytuje u proroků Ezechiela a Daniela. Tento titul byl nejméně pokřivený různými falešnými představami. Proto ho Ježíš nejraději užívá, když mluví o sobě a o svém poslání. Na druhé straně tento titul má obecný význam. V hebrejštině spojení „syn člověka“ znamená obecný pojem „člověk“. V tomto smyslu ho užívají např. žalmy. V oslavě „Syna člověka“, o níž Ježíš říká, jde tedy o něho samého ale zároveň skrze něho o pozvednutí celého padlého lidství, skrze jeho osobní vítězství nad hříchem a smrtí.
Ježíš ví, že se tito lidé budou muset brzy vrátit do své země, a proto se snaží podat své učení jakoby v maximální zkratce. Ukazuje, že důležitější je slyšet, pochopit a zapamatovat si jeho slovo, jak ho vidět a zachovat si v paměti jeho tělesnou podobu. Pak jim ohlašuje jakési maximální zhuštění evangelia: „Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře li však, přinese hojný užitek.“ Vidíme jakési mini vydání evangelia, které se vejde do jednoho pšeničného zrnka. Kdybyste byli tak chudí, že si nemůžete dovolit koupit bibli, stačí jedno zrno pšenice a nad ním meditujte, pozorujte ho a od něj se učte! Pšeničné zrno nám vyvrací falešné mýty o smyslu pozemského života. Mnozí si myslí, že jsou na světě proto, aby si užili, co nejvíce. Ale když si hledáme přítele, nevybereme si bezohledného egoistu, ale spíše dáme přednost tomu, kdo se umí obětovat. Když chce pšeničné zrnko přinést úrodu, což je jeho smysl a co od něj očekáváme, musí padnout do země. Můžeme říci, že se musí „zahrabat“, odumřít a obětovat svou krásu i chuť, a až potom je schopné vzklíčit a přinést úrodu. I Bůh má své pšeničné zrna, kterými jsme my. Máme podobné určení, přinášet úrodu a to jak v oblasti fyzické tak i duchovní a to i za cenu oběti.
I další výrok to potvrzuje: „Kdo má svůj život rád, ztratí ho, kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný!“ Položme si otázku: „Jaký vztah mám ke svému životu?“ Když se mě někdy ptají: „Jak se mám?“, mám ve zvyku se smíchem odpovědět: „Nato, že žiji ve vyhnanství a jsem odsouzen na trest smrti, až velmi dobře!“ Zapomínáme na to, že člověk po prvotním hříchu byl z ráje vyhnán. Dostal se do světa, o kterém platí, že leží v moci Zlého. (Srov. 1 Jan 5,19) Všichni jsme odsouzeni na smrt. Jací jsme popleteni, když milujeme své vyhnanství. Možná jej milujeme proto, že jsme se v něm narodili a ještě stále je tak krásné, že si to ani neuvědomujeme, ale naše vlast je v nebesích. Nejvíce nás v této oblasti prověří stáří a umírání. Těšíme se na setkání se svým Pánem a Bohem, nebo se úzkostlivě obáváme o svůj život? Chceme si co nejvíce užít, nebo jsme ochotni obětovat se a přinášet úrodu? Jsme ochotni oželet své sobectví a stát se Zjevením Boha – Lásky?
„Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou.“ Jak zvláštně to zní: Sloužit, služebník! Ale sám Bůh je služebník. Ježíš zjevuje Boha, který myje apoštolům nohy. Ale Bůh dělá mnohem poníženější věci než je mytí nohou. On v nás pracuje, abychom mohli vyloučit všechno špatné, tak tělesné i duchovní povahy. Nám slovo „sloužit“ připadá nelidské. Bojujeme za osvobození zpod každé formy podřízenosti. Chceme se dostat i zpod „útlaku“ Božích příkazů. Ale na druhé straně nás neochota poslouchat Boha a jeho zákon vrhá do otroctví našich nespoutaných vášni. Svobodni od zákona Lásky se stáváme otroky sebe a démonů. Služba Bohu skrze Krista vede k oslavě člověka. Sám Stvořitel si uctí takového člověka. Bůh nežárlí na skutečnou velikost člověka, protože ona spočívá v Lásce a tedy v něm samém.
„Nyní je moje duše rozechvěná. Co má říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!“ Víme, co Ježíš rozumí pod tou hodinou, pro kterou přišel na svět. Není to jeho Proměnění na Hoře Tábor, ale je to jeho bolestná smrt na Kříži. Ježíš žije pro tuto hodinu. A toto je brána ke zjevení Lásky. Na jeho prosbu odpověděl hlas z nebe: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ Tento hlas zaznívá jako svědectví pro nás.
Všimněme si ještě poslední myšlenky: „Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, přitáhnu všechny k sobě.“ Ježíš říká o soudním procesu nad světem. Ti, kteří v něho věří, nebudou souzeni, ale svět souzen bude. Vládce tohoto světa bude vyvržen ven. Ďábel je tu nazvaný „vládce tohoto světa“. Je to vládce, který nás chce pokazit, který nám chce vzít naši víru, naději a lásku, který chce zničit naši čistotu. Útočí na nás prostřednictvím médii i politiky. Nedovolme mu, aby nás zkazil. Zvítězíme nad ním, jen když se upněme ke kříži, když přijmeme Ukřižovaného Ježíše jako svého Pána a zapřeme své sobecké ego, neochotné zemřít sobě. Ukřižovaný Ježíš, vyvýšen od země, má zvláštní moc přitažlivosti.
Biskup Meliton ze Sard říká: „Vedli ho jako beránka, zabili ho jako ovci, vykoupil nás ze služby světu, jakoby z Egypta a vysvobodil nás z ďáblova otroctví, jakoby z faraónovy ruky; naši duši označil svým Duchem a údy našeho těla vlastní krví. On hanbou pokryl smrt a ďábla rozplakal jako Mojžíš faraóna. On udeřil nepravost a nespravedlnost odsoudil na neplodnost jako Mojžíš Egypt. On nás vyvedl z otroctví na svobodu, ze tmy na světlo, ze smrti do života, zpod krutovlády do věčného království a udělal z nás nové kněžstvo a vyvolený lid navěky. On je velikonoční beránek naší spásy.“