5. neděle v mezidobí „C“ – (1 Kor 15,1-11)

My všichni potřebujeme slyšet radostnou zvěst o Boží lásce. Člověk může chodit roky do kostela a při tom vůbec nemusí být správným způsobem věřící. Často se stává, že si křesťané zamění víru s chozením do kostela. Chození do kostela může být projevem křesťanské víry, ale nemusí s ním mít nic společného. Sv. Pavel nám v listu Korinťanům vysvětluje podstatu křesťanské víry. ČEP zní: „Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo.“ Chce nám vysvětlit na jakých základech má stát naše obrácení, abychom mohli říci, že je to skutečně křesťanské obrácení. Není každá obrácení skutečně křesťanské a není každá víra životodárná. Víra je tehdy správná, když se zakládá na Slově Božím. Evangelium je především Radostnou zvěstí o Bohu, který je Láska a který nás miluje. Pokud v základech mé víry nestojí tato pravda, je sporné, zda mě moje víra vede ke Spáse. Vůbec není jedno, jestli na počátku mé víry byl strach nebo láska, jestli jsem se obrátil na základě příjemného pocitu, nebo zda jsem uvěřil Božímu Slovu. Nejde jen o obrácení ale jde o další směřování. Naše obrácení ovlivňuje náš duchovní rozvoj.

Náš liturgický překlad zněje: „Chci vám, bratři, vyložit radostnou zvěst, kterou jsem vám už hlásal. Vy jste ji přijali a jste v tom pevní. Ona vás vede ke Spáse, když se ji držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo.“ Je možné uvěřit nadarmo? Ano a to tehdy, když obrácení není postaveno na správném základě, tedy když nemám pravou víru anebo pokud pravá víra není pevná a pokud ve pravé víře nevytrvám dokonce. Ke spáse je nutná pravá víra, jistota v ní a vytrvalost. Víra, jak vztah k Božímu Slovu, k Bibli ale především k živé osobě Ježíše Krista. Taková víra a křest, vede ke Spáse. Člověk si může ověřit, zda se obrátil správně, zda žije správným duchovním životem, zda se rozhojňuje jeho víra, roste jeho naděje a láska. Zda skutečně kráčí tou novou a živou cestou, kterou je Kristus? Může to posoudit i podle duchovního ovoce, které v jeho životě víra a směrování vyplývající z ní způsobují. Tentýž sv. Pavel na jiném místě říká, že „Ovoce Ducha je láska, radost a pokoj, štěstí …!“

Apoštol říká: „Vyučil (odevzdal ) jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem; že se ukázal Petrovi a potom Dvanácti.“ I my můžeme druhým zprostředkovat jen to, co jsme přijali. Jen svědectví s jistotou může druhého zasáhnout. Především musím uvěřit tomu: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby nikdo kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný!“ Musíme věřit, že Kristus zemřel za naše hříchy. Hříchy, které zvlášť lidem, kteří se už blíží ke smrti, znovu a znovu přicházejí do vědomí a dusí mysl člověka, právě tito hrozné hříchy vzal Ježíš na sebe a svou smrti je odčinil. Kdyby Ježíš nezaplatil za naše hříchy, mi všichni bychom propadli peklu.

Roman Brandstätter, konvertita z judaismu, píše: „Podívejme se pravdě do očí. Mnohým lidem se zdá, že pro život a víru není Písmo nutné. Věří v Krista, ale nevědí, kdo je On. Jejich znalosti o Bohočlověku sestávají z několika katechizmových pravd a z volných, nesouvislých evangelijních dějů. Možná téměř s jistotou prohlásit, že široké masy katolíků věří v Krista, neznají však Písmo. Každodenní čtení evangelia nás nutí porovnávat svůj život s Kristovým učením. Nechuť člověka k dennímu čtení Písma sv. je ovocem lenosti, ale může pocházet i z pocitu strachu před konfrontací s Boží pravdou. Neznalost zákona před soudem neomlouvá. Kristus žádal od lidí, aby se klaněli tomu, koho znají.“

Tentýž autor píše o svém dědečkovi, kteří mu několik dní před svou smrtí dal radu: „Bibli čti neustále. Miluj ji více než rodiče … Více než mě … Nikdy se s ní nerozejdi! Když zestárneš, dospěješ k přesvědčení, že všechny knihy, které si v životě přečetl, jsou pouze mizerným komentářem k této jedné jediné knize …“