Příklad prosby apoštola Petra za jeho nemocnou tchyni nás učí, jak zacházet se svou roztržitostí. Ježíš přišel do Šimonova domu proto, aby s ním mluvil o Božím Království, ale Petr byl v myšlenkách stále u své tchyni, která měla vysokou horečku. Co udělal Petr a jeho domácí? Evangelista píše: „Hned mu o ní pověděli.“ Toto je způsob jak se osvobodit od nepříjemné roztržitosti. Když se dobře podíváme na svou roztržitost, která nás obvykle propadne právě při modlitbě, zjistíme, že obsahuje v sobě kus našeho života, naše starosti a problémy, různé nestrávené věci a události, s nimiž jsme se ještě nevyrovnali, a které jsme vnitřně nepřijaly. Všechny tyto věci mohou být strávené a zpracované jedině s pomocí Boží, proto právě oni patří do modlitby, patří před Boží tvář. Je dobré nemyslet monologicky ale v dialogu s Bohem. Taková ustavičná modlitba vede k tomu, že hned jak problémy vznikají, můžeme je odevzdávat Bohu. Tak nám to doporučuje apoštol Petr: „Všechnu ‚svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží.“ (1 Pt 5,7)
Velmi často je však problém naší roztržitosti mnohem složitější. Týká se věcí již dávno minulých, které ale nebyly do dnešního dne přijaté a zpracované. Zde nám může pomoci zvláštní druh modlitby, kterou popisuje P. David Hassel se SJ ve své knize: „Radikální modlitba“ Nabídnu vám několik návodů, které si na domácí úkol můžete vyzkoušet a ověřit, zda nezmizí kus vaší roztržitosti. Modlitba osobních vzpomínek, to je odevzdání svých vzpomínek Ježíši. P. David říká, že tuto modlitbu si první ráz uvědomil, když četl „Vyznání“ sv. Augustina. Při čtení ho překvapili náhle Augustinové modlitební výbuchy, dokud neobjevil, že „Vyznání“ jako celek jsou jednou dlouhou modlitbou, v níž Augustina zaplavuje vděčnost nebo potřeba chválit Boha. Ve vzpomínkách Augustin vyvolává celý svůj život a dělá jakousi revizi z pozice pětačtyřicetiletého zralého muže, přibližně dvanáct let po svém obrácení, v době, kdy byl již biskupem. Jeden moderní životopisec sv. Augustina tvrdí, že Vyznání jsou vlastně Augustinovou autobiografií ale psanou pod vedením lékaře, kterým je Kristus. Toto prožívání svého života pod Kristovým pohledem, má uzdravující charakter.
Pro sv. Augustina jsou právě lidské vzpomínky nejmocnějším dynamismem v životě, protože oni nejsou pouze strnulýma fotografiemi minulosti v nějakém zažloutlém obrázkovém albu. Jsou spíše dynamickou a přítomnou připomínkou minulých událostí. Vzpomínky jsou zhodnocením vyvolaného zážitku, který pulzuje v podvědomí, plný barevných detailů z minulosti, ale ovlivňuje naše postoje k současným situacím, k jiným lidem, událostem a věcem, protože postoj je tou silnou hodnotou, která se z nějaké události zakořenila do naší paměti. A právě postoje mohou silně ovlivnit všechny přítomné rozhodnutí člověka. Pokud při takovém zmínění zjistíme, že vzpomínka, na kterou jsme třeba 25 let nepomysleli, najednou se z podvědomí vyplaví jako živá, světla a přetékající citem, můžeme si být jist, že svojí vnitřní silou působila v mnoha našich rozhodnutích během celých 25 let.
Modlitba osobních vzpomínek zřetelně působí v tom centru, kde člověk rozhoduje o svém životě. Jako příklad uvedu: Přibližně 35 letá žena nemohla pochopit, proč cítí tajnou antipatii vůči své matce, a při tom ji má současně i velmi ráda. Vždy pociťovala vůči ní podrážděnost, což znepříjemňovalo jich vztah. Během modlitby osobních vzpomínek zjistila, že v dětství se velmi zlobila na maminku, protože si nikdy nevěděla najít čas hrát se s ní, ačkoli jiné matky to dělávali. Později si vzpomněla, že její matka po večerech chodila do práce, aby ona mohla chodit do soukromé školy. Kdy se tato dávno pohřbena nesnášenlivost dostala na povrch vědomí, dovolila Ježíši, aby uzdravil její příčinu. Tak její modlitba pomohla zbavit se dlouhodobého hněvu a pocítila vůči matce vděčnost a laskavost. Silná vzpomínka, která pracovala v podvědomí, byla nyní vědomě přijata, přehodnocena, očištěná od náboje hněvu a ona se stala laskavější. Pokud se tento uzdravující proces provede s větším množstvím vzpomínek, osobnost modlícího se člověka se stane schopnější lásky a díků. Protože nahromaděné vzpomínky se stávají součástí naší osobnosti. Jakmile si člověk uvědomí, odkud pramení jeho nesprávné reakce, získává již nad nimi alespoň částečnou kontrolu. Na duchovní úrovní platí: čím víc jsem si vědom sám sebe, tím lépe chápu, koho, vlastně v modlitbě odevzdávám Pánu.
Modlitba osobních vzpomínek je znovuprožití vlastních zážitků v přítomnosti Krista, takže modlící se osoba znovu přijme svůj život, ale teď už mnohem zralejším způsobem. Očima Kristovými lépe pochopíme i své neúspěchy. V sdílení svých vzpomínek s Kristem se modlící osoba s ním hlouběji sjednocuje, podobně jako dva lidé, kteří spolu chodí, jsou si stále bližší tím, že se jeden o druhého více zajímá a že si vzájemně sdílejí své osobní hodnoty, postoje, naděje, prožité utrpení i radosti. Vzájemné sdílení přináší do denních aktivit a rozhodnutí hmatatelnějších Kristovu přítomnost, čímž osobnost člověka získává nový smysl, formu a směr.
Každý člověk má v sobě dvě osoby, tu lepší se snažíme všude s sebou vodit, všude ji ukazujeme, ale máme v sobě ještě tu druhou, za kterou se stydíme, o níž nerad hovoříme, ke které se bojíme i přiznat a přece se v některých spontánních reakcích objeví. V tomto smyslu je modlitba vzpomínek „nebezpečnou procedurou“, protože dovolí tomu druhému člověku, aby se ozval. Také tento a především tento člověk potřebuje Spasitele. Právě o to jde v této modlitbě, vpustit Krista do těchto nejohroženějších oblastí, kde jsme slabí a kde nejvíce trpíme.
Pod vedením Ducha Sv. modlitba osobních vzpomínek tiše píše na srdce modlící se osoby její autobiografii. Člověk si postupně přivlastňuje svou minulost a více si uvědomuje sebe samého. Modlitbu, která se začala pasivním otevřením se Kristovu Duchu, vede sám Kristus. On je průvodcem při objevování a hodnocení vzpomínek. Modlící se člověk pomalu začíná vidět svou minulost i sebe samého tak, jak jej vidí Kristus, tedy mnohem reálnější a s větší láskou.
Pro krátkost času vám nemohu říci více o této modlitbě, která má své doporučované postupy. Například nezačínat vzpomínkami na špatné události, ale na dobré, především na Velké skutky Boží. Koho by tyto skutečnosti zaujaly a cítí, že je potřebuje, najde je podrobně rozvedeny v knize, kterou jsem vzpomínal na začátku: „Radikální modlitba“, od jezuitu p. Davida Hassela, vydala Dobrá kniha v Trnavě.