V dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš prohlašuje o těch, kteří ho přijali: „Vy jste světlo světa!” Neříká: „Bylo by to dobré, kdybyste byli ..“, ani: „bude dobré, pokud jednou budete ..“, ale kategorický prohlašuje: „Vy jste světlo světa!“ Možná si to neuvědomujeme, ale Pán Ježíš nám dává tentýž titul, kterým se představuje On sám: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12)
Otcové tvrdí, že Krista nemáme napodobovat, ale ho máme žít, neboť On je Život. Napodobovat máme Pannu Marii, protože ona ukazuje, jak můžeme Krista přijmout. Pokud ho přijímáme a pak i žijeme, to znamená, pokud uskutečňujeme to dobro, které jsme v Kristu přijali, tehdy jsme světlem světa, nemůžeme se ukrýt. Jsme jako město postavené na návrší. Lidé si nás všímají a snad si ani neuvědomujeme, kolik lidí denně žije z naší víry, naděje i lásky. To vše se děje proto, protože jsme do sebe přijali Světlo světa.
Jakýmsi společným jmenovatelem čtení z proroka Izaiáše a Ježíšovy řeči v dnešním evangeliu jsou dobré skutky. Často se právě ti, kteří se snaží o duchovní život, dopouštějí jedné velké chyby, že chtějí najít Boha čistě prostřednictvím meditace. A když se jim to nedaří, snaží se o hlubší meditaci. A pokud ani přesto Boha nenajdou, začnou podléhat zklamání z duchovního života. Duchovní člověk může mít pomýlené tendenci, odejít z tohoto světa, dispenzovat se od všech starostí. Církev uznává, že i do samoty může člověk vstoupit, až když už žil určitou dobu ve Společenství a po určité době činného života. Do samoty se nikdy nemá odcházet ze vzdoru vůči lidem, ale z lásky k Bohu i k lidem.
Sv. Benedikt, a po něm další duchovní učitelé, říkají, že o podstatu duchovního života se jedná nikoli v několika chvílích tiché meditace, ale duchovní život se formuje přímo ve všedním a pracovním prostředí. Efektivní práce je testem pravosti duchovního života. Jistý americký psychiatr srovnávat zkušenosti z duchovního života sv. Terezie z Avilly se zkušenostmi jedné své pacientky trpící schizofrenií. Co se týče různých vizi a vidění, byly si obě velmi podobné, avšak podstatný rozdíl byl v tom, že jeho pacientka se uzavírala stále víc a víc do svého vnitřního světa, naproti tomu sv. Tereza uvedla své vnitřní zkušenosti do svého každodenního života. Byla společenská a podávala ohromné pracovní výkony. A právě zvládání všedního dne je nejjistějším kritériem rozlišujícím mezi mystikem a neurotikem.
Pán Ježíš v dnešním evangeliu říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce na nebesích.“ Tento výrok Pána Ježíše nás opět přivádí k prvotnímu určení člověka: „Člověk byl stvořen proto, aby byl Božím obrazem.“ Ať si to uvědomujeme, nebo ne, jiní od nás alespoň podvědomě očekávají, že jim zjevíme Boží dobrotu. Možná ne natolik hezkými řečmi, jako změněným bytím a konáním dobra. Všichni podvědomě očekáváme od druhých dobro, jinak bychom neprožívali zklamání pri špatném zážitku.
Velmi pěkně toto naše podvědomé očekávání vyjadřuje myšlenka od jednoho filosofa (Bleinstein): „Kdo miluje, hledá nakonec Boha, tedy někoho, kdo by ho tak naplnil, že by již nad něho nebylo nic: hledá věčnost, nekonečnost. Který člověk se však může zaručit něčím takovým? První ctnost lásky se nazývá milosrdenství. Ta druhému odpouští, že nemůže být mým Bohem.“ Dá se říci, že každý pokus o lásku mezi přirozenými lidmi, tedy lidmi, kteří do svého života nepřijali Krista, nebo se mu zcela neodevzdali, nutně končí fiaskem.
Avšak konání dobra má zpětně vliv i na nás samých. Tak nám to zase potvrzuje prorok Izaiáš: „Lámej svůj chléb hladovému, popřej pohostinnost bloudícím ubožákům, když vidíš nahého, obleč, neodmítej pomoc svému bližnímu. Tehdy vyrazí tvé světlo jako zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva.“ Znovu se zde hovoří o světle. Prorok mluví o skutcích milosrdenství. Třeba zdůraznit, že milosrdenství nespočívá v tom, abych dával peníze tomu, o kom s jistotou vím, že je za rohem propije v nejbližší hospodě. Také není milosrdenství podporovat člověka, který „může“ a nechce pracovat. Sv. Augustin říká: „Můžeme být krutí, když odpouštíme, a milosrdní, když trestá”. Aby jsme se správně pochopili, smilovat se třeba vždycky, ale ne vždy peněžním darem. Ale komu vyhovuje jeho pomýlený životný styl, nemá právo na křesťanskou almužnu.
Ale jsou i mezi námi skutečně chudí. Samozřejmě jsou to i a možno především lidé bez domova. Ne všichni jsou alkoholici anebo feťáci. Mnozí se na ulici dostali kvůli zlé sociální situaci. Také mám na mysli vícedětné rodiny, nebo starých lidí, kteří žijí z ruky do úst, i mladí, kteří ztratili ne vlastní vinou zaměstnání a žijí pouze ze státní podpory. Toto jsou skupiny, kde bychom, pokud na to máme, měli přednostně pomoci. Boží Slovo říká: „Neodmítej pomoc svému bližnímu.“ „Před svým bližním se neskrývej!” A Boží příslib, který se dotýká této požadované změny našeho chování je: „Tehdy vyrazí tvé světlo jako zora.“ Tehdy a jen tehdy se staneš tím, čím máš podle vůle Boží být. Staneš se světlem světa. Staneš se zářícím městem postaveným na návrší.
Boží příslib se dotýká ještě jiné oblasti: našeho zdraví a to psychického ale i fyzického: „Tehdy vyrazí tvé světlo jako zora, tvá jizva se brzy zacelí!“ Skutky milosrdenství vedou k psychickému uzdravení, neboť deprese, které často prožíváme, jsou projevem tmy v našem srdci. Skutky milosrdenství vedou často až k fyzickému uzdravení. Boží slovo říká: „Na to, co postihne pyšného, není léku, neboť se v něm zakořenilo zlé býlí.“ (Sir 3,28) A s údivem se ptá: „Jak chceš dosáhnout milosrdenství od Boha, když ty sám nechceš smilovat nad svým bližním?”
A to je další oblast. Boží příslib se dotýká i našich modliteb: „Tehdy budeš volat a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc a on řekne: Zde jsem!“ Almužnou si můžeš otevřít dveře k Božímu trůnu, k vyslyšení tvých modliteb. Člověk se s realitou Živého Boha setkává právě v konkrétních dobrých skutcích. Roste v něm něco, co nazýváme zkušenostní víra. Po prvotní fázi duchovního života, která spočívala v tom, že nás Bůh sytil manou útěchy, nastupuje druhá a dokonalejší, kde nám Bůh nabízí prožít radost z dávání. Pán Ježíš říká, že je „Blaženější dávat, jako přijímat“ a je to skutečně tak. Na každou naši moudrou almužnu odpovídá Bůh radostí v našem svědomí. Svědomí nám Bůh nedal přednostně na to, aby nám nepříjemně vyčítalo, když hřešíme, ale kvůli tomu, abychom se ve svém svědomí setkali s Tím, který je Radostí dávání.
Máme přestat křivě mluvit anebo v jiném překladu s „bezbožnými řečmi.” „Bezbožné řeči“ nemusí být nutně ošklivá slova, ale může to být řeč, která nevyvěrá ze skutečné lásky, protože Bůh je Láska. Pokud mé slovo není živené a napájené Láskou, je to bezbožná řeč, i kdyby navenek byla jakkoli zbožná. Pokud se v těchto oblastech změníš, tehdy a jen tehdy: „v temnotě vzejde tvé světlo a tvůj soumrak se stane poledním jasem.“
Sv. František nám ve svém testamentu zanechal svou zkušenost: „Pán, dal mně, bratru Františkovi, abych takto začal konat pokání: zatímco jsem byl v hříších, zdálo se mi příliš trpké vidět malomocné. A sám Pán má zavedl mezi ně a prokázal jsem jim milosrdenství. A když jsem od nich odcházel, to, co se mi zdálo trpké, proměnilo se mi na sladkost duše i těla; a pak jsem už dlouho neváhal a opustil jsem svět.“