Od začátku roku, jak postupujeme ve studiu Starého Zákona, jsme již četli o konci dvou izraelských králů. Prvním byl Saul, který hledal ztracené oslice a našel království. Dokud poslouchal proroka, byl milý Bohu i lidem. Později začal jednat svévolně a ztratil Boží přátelství. Nekal se, ale žárlil na svého nástupce Davida. Nezemřel v přátelství s Bohem.
Druhým byl král David. Původně byl pastevec. Stal se králem podle Božího srdce a přece v určitém okamžiku těžce zhřešil. Nebyl dost ostražitý. Ale až do smrti ho doprovázela krásná ctnost, kajícnosti, která mu znova otevřela brány Božího milosrdenství. Vědomí vlastní hříšnosti ho naučilo přijímat obtíže života jako pokání a mít úctu i ke svým odpůrcům a chápat i své nepřátele.
Dnes máme před očima třetího krále, jednoho z nejslavnějších židovských králů, Šalomouna, kterému nebylo rovného, co se týče moudrosti i bohatství. A přece nám první čtení popisuje jeho žalostný konec. Písmo svaté říká, že se mu dokonce dvakrát v životě zjevil Pán. Vidíme jej však v jeho porážce. Bohatství tohoto světa a rozkoše svedli jeho srdce od Boha. A dnes slyšíme velmi smutné slova: „Když král Šalomoun zestárnul, svedly mu jeho ženy srdce k cizím bohům (chodil za cizími bohy), takže už nebyl úplně oddán Hospodinu (jeho srdce už nepatřilo celé Hospodinu), jeho Bohu, jako bylo srdce jeho otce Davida.“ Víme, že král Šalamoun měl mnoho žen. Často šlo o politické sňatky. Jeho ženy pocházeli z různých pohanských národů. Možná si myslel, že může a má být tolerantní k jejich náboženstvím, ale jeho tolerance se ukázala jako past na jeho srdce: „jeho srdce už nepatřilo celé Hospodinu, jeho Bohu, jako bylo srdce jeho otce Davida. Šalamoun ctil Astartu, bohyni Sidoňanů, a Milkoma, ohavnou modlu Ammonitů.“
Až po jeho smrti se začne otevřeně mluvit o tom, jak bezohledný byl vůči svým poddaným, jaké vysoké daně uvalil na lid. Písmo svaté ho charakterizuje velmi výstižně: „Jeho srdce už nepatřilo celé Hospodinu, jeho Bohu.“ Takto je vyjádřena jeho bída a často je to i podstata naší slabosti, neboť to je kořen našich problémů.
Položme si otázku: „Komu náleží mé srdce?“ „Nakolik mé srdce patří Pánu?“ anebo: „Je Ježíš opravdu mým Pánem?“ Jsou to tři otázky, které nám můžou odhalit stav naši duše. Sv. apoštol Jakub říká, že člověk, který má rozpolcené srdce, nebude vyslyšen ve svých modlitbách: „Ať si takový člověk nemyslí, že od Pána něco dostane; je to muž rozpolcený, nestálý ve všem, co činí.“ (Jak 1,7-8)
Bůh nás žárlivě miluje a chce naše srdce, chce naši odevzdanost. Ježíš nám všem říká: „Kdo hřeší, je otrokem ďábla.“ Buď je v mém srdci Kristus, nebo ďábel. Když hřeším, jsem otrokem ďábla. Jak je v každém hříchu ponižován Kristus, když se musí dělit o srdce člověka s tím, který je „vrahem lidí od počátku“.
V dnešním evangeliu vidíme Ježíše, jehož celé srdce patří Bohu Otci. Jeho lidské srdce je podstatně sjednocené s Božím Slovem. On stojí pevně ve svém a proto se i pohané utíkají k němu. Dnešní evangelium nám ukazuje ženu, pohanku, jejíž dcera je ovládána zlým duchem. V církevní terminologii užíváme dva výrazy k vyjádření satanovy vlády v člověku: posedlost a démonizace.
Posedlost je naprosté ovládnutí člověka satanem. Ďábel si člověka postupně obsazuje skrze jeho vědomé a dobrovolné nevěrnosti vůči Bohu. Člověk jakoby už neměl ani svou vůli, ale zcela podléhá ďáblu.
Démonizace je vláda satana v určité oblasti lidského života. Je běžnější a častější jako posedlost. Zachvátí určitou oblast lidské duše. Může se tak udát, když se nechám fascinovat nějakým špatným filmem, hudbou, anebo neposlechnu jasnou Boží výzvu. Záchrana člověka spočívá v odřeknutí se satana a v přijetí Ježíše, v podrobení se Ježíši. Přijít pokorně k Ježíši, jak ona žena v dnešním evangeliu. Uznat, že jsem trápen zlým duchem. Prosit Ježíše, aby ho vyhnal, prosit ho i na kolenou.
Zopakuji ještě jednou, co udělala tato žena: „Přišla a padla mu k nohám. Byla to pohanka, rodem Syrofeničanka a prosila ho, aby vyhnal zlého ducha z její dcery.“ Hází se na kolena před židovským tesařem. A Ježíš jakoby ještě více chtěl ponížit její hrdost. Osloví ji úplně po židovský: „Není přece správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům.“ V tomto označení „psík, štěně“ je jen zmírněna narážka na oslovení: „Nevěřící pes!“ Po mravní stránce, pohané, ve srovnání se Židy, žili skutečně na úrovni nerozumných zvířat a posedlost byla ovocem tohoto zvířecího stylu života.
Ale ona velmi pokorně prosí: „Pane, jenže i psíci se živí pod stolem kousky po dětech.“ Přestože Ježíšovo rozhodnutí bylo: „Nech napřed nasytit děti, neboť není dobře vzít chléb dětem a hodit ho psíkům,“ přece se ve vztahu k ní toto rozhodnutí mění na základě její modlitby, pokory a moudrosti. Bůh hledá v našich modlitbách srdce a moudrost. Ona se zcela odevzdala do Ježíšových rukou a On jí odpověděl: „Že jsi to řekla (Pro toto slovo) jdi, zlý duch vyšel z tvé dcery!“. Pro moudré a věřící slovo její modlitby ďábel musel opustit její dceru.
Dnešní čtení mají ještě jedno společné: Požehnání dětí pro zásluhy rodičů. Šalomoun je uchráněn od Božího trestu: „Ale kvůli tvému otci Davidovi to neudělám za tvého života.“ Dcera Syrofeničanky je osvobozena pro pokoru a modlitbu své matky. Věrnost rodičů a jejich modlitby za děti mají v Božích očích velkou sílu a cenu.