„Hospodin Bůh řekl: „Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil (který mu bude podobný.“ Bůh ví, že není dobře, pokud zůstane člověk sám. K tomu, aby člověk dozrál v lidské lásce až k Lásce Boží, potřebuje společenství. Pán Ježíš nám zjevuje Boha jako společenství tří osob. Ani člověk jako vrchol Božího stvoření není utvořen jako samotář, ale jako ten, kdo chce milovat a zároveň být milován druhým člověkem. Tato hluboká lidská tužba se realizuje ve vztahu muže a ženy, který patří do Božího plánu. Žena je stvoření stejné přirozenosti a důstojnosti a vytváří s mužem společenství lásky, kterému Bůh žehná.
Vědecký výzkum ukazuje, že duchovní rozměr člověka se probouzí pouze v kontaktu s jinou osobou. Ponecháme-li člověka od narození mezi zvířaty, osvojí si jejich životní styl, ale nedokáže rozumně mluvit, dokonce ani chodit po dvou. I jeho myšlení zůstane zaostalé na úrovni zvířat. To svědčí o tom, že člověk na počátku přijal intelektuální náboj od svého Stvořitele. Ne každá společnost je pro člověka vhodná. Potřebuje někoho, kdo by mu byl rovný a přece od něho odlišný, ve kterém by sám sebe poznával a při tom v něm nacházel své doplnění.
„Hospodin Bůh uhnětl (utvořil) z hlíny všechnu divokou (polní) zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl (je) k člověku (Adamovi), aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval.“ Aby vyniklo to jedinečné, co Bůh zamýšlí udělat, slyšíme nejprve o zformování živočichů, které jsou přivedeny k člověku. Člověk všechny živočichy pojmenuje. Podle starověkých představ, ten, kdo dává jméno nebo zná jméno, získává moc nad pojmenovaným.
„A člověk (Adam) dal jméno všem krotkým zvířatům (dobytku), nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři (polním zvířatům), ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil (Ale pomocník, který by byl podobný Adamovi, se nenašel).“ Při pohledu na zvířata si Adam ještě více uvědomí svou odlišnost a zároveň osamělost. Zvířecí svět není světem člověka. V židovské apokryfné literatuře existují některé zajímavé legendy. Jedna říká i o tom, že když Pán Bůh stvořil člověka, Adam měl ještě ocas jako ostatní zvířata. Později mu ho Bůh před očima všech zvířat odňal, aby ho povýšil. Také se mluví o tom, že Adamovi určitou dobu svítilo Věčné Světlo, v němž poznával zákonitosti všech stvořených věcí.
„Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek…, “ Hospodin Bůh tedy dopustil na Adama hluboký spánek. Bůh pomoc pro člověka najde. To, co se bude dít, je obestřené tajemstvím. Člověk upadne do mrákot, ve kterých nic neví a nic nevnímá. Nebude to on sám, který by svou vůlí vytvořil nové společenství. Sám Stvořitel mu ho připraví.
„.. a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel (zaplnil) masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku (Adamovi).“ Mluví se tu o žebru. Hebrejský termín „cela“, který překládáme jako žebro, jen na tomto místě, má na jiných místech Starého Zákona význam „bok“, „boční stěna“ (např. oltáře, archy, svatostánku, chrámu). Zvláště se zde hodí obraz chrámu, čemuž nasvědčuje i sloveso „vytvořil“, které by bylo správnější překládat jako vybudoval. Muž se ženou mají být obrazem Božího chrámu. Apoštol Pavelů se ptá: „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (1 Kor 3,16)
„Ten (Adam) zvolal: „To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla! Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata (Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest).“ I tato slova „moje kost“, „mé tělo“ jsou ustálené termíny, které vyjadřují vnitřní i vnější jednotu a společenství. Ve společenství s druhým je pomoc pro osamělého člověka. Žena je pro muže darem a ne kořistí. Bůh sám ji k němu přivádí a Adam tuto pomoc z rukou Božích radostně přijímá. Vidí v ní bytost sobě rovnou. Starý Zákon užívá k vyjádření této zvěsti motiv, který byl známý i v pohanských mýtech. Podle sumerského eposu o Dilmunu, zemi nesmrtelnosti, bylo jedním z nemocných orgánů Enkiho jeho žebro. Sumerské slovo pro žebro je „ti“. Bohyně stvořená k vyléčení Enkiho žebra se nazývá „Nin-ti“, doslova „Paní žebra“. Sumerský výraz „ti“ znamená také „dávat žít“. Jméno „Nin-ti“ může tedy znamenat i „Paní, která dává žít“.
Bůh staví vztah muže a ženy na základ, který je obdobou vztahu Boha ke člověku a Krista k církvi: „V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak ženy mají být ve všem podřízeny svým mužům. (To platí jen o mužích, který sami podřídili svůj život Kristu.) Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná. Proto i muži mají milovat své ženy jako své vlastní tělo. Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev. A tak i každý z vás bez výjimky ať miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.“ (Ef 5,21-33)
„Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk (jedno tělo).“ Jako doslov je připojeno slovo, které vyjadřuje spojení muže a ženy v manželství. To, že muž opustí svého otce i matku kvůli ženě, naprosto neodpovídá patriarchálnímu pořádku Izraele, kde si muž dokonce ženu mohl koupit. Vytvoří spolu nové společenství a úplnou jednotu v oblasti ducha, duše i těla. Toto je základ pro stvořitelskou lásku, která se projeví v daru nových bytostí, stálost manželství a rodiny.
„Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Zmínka o tom, že oba byli nazí a nestyděli se, ukazuje na nenarušené vztahy. Boží život v jejich duších se ukazuje i na jejich vzájemných vztazích. Život uprostřed zvířat a v nahotě není tedy obrazem před-kulturního stavu. Je to zvěst o tom, že Bůh se o člověka otcovský stará a všechno mu připravil a dal na této zemi, aby mohl žít plně a radostně a pokojně.