První čtení z Listu Židům nás uvádí do problému víry: „Přislíbení, že je možno vejít na místo (Božího) odpočinku, (trvá dále). Proto se bojme, aby snad někdo z vás nemyslel, že se tam nemůže dostat. Ta radostná zvěst (platí) totiž stejně nám jako (Izraelitům na poušti). Jenomže jim nic nepomohlo, že to slyšeli; pouze to vyslechli, ale scházela jim přitom víra. (Bojme se tedy, aby snad o někom z vás neplatilo, že zaostal, dokud trvá přislíbení, že lze vejít do jeho míru! Vždyť i nám se hlásalo evangelium tak jako jim. Ale jim slyšené slovo neprospělo, neboť se nespojili vírou s těmi, kdo ho slyšeli)“. V tomto krátkém textu nacházíme tři pojmy, které vystihují problém osobní víry: Přislíbení = Boží Slovo, víra a pokoj – odpočinutí.
Slyšené Boží Slovo prospěje jen těm, kteří opravdu uvěří a to ne lidskou vírou, tedy vírou jakou věříme omylnému a hříšnému člověku, která vždy připouští nějakou pochybnost, ale vírou Bohu a to znamená s naprostou jistotou. Jen takto přijaté Boží Slovo přináší v našem životě ovoce pokoje – odpočinutí. Pán Ježíš nám slibuje: „Pojďte ke mně všichni a najdete odpočinutí pro své duše!“ Jen jistota víry vede k odpočinutí.
Dnešní evangelium hovoří o uzdravení poraženého, ale zároveň nám ukazuje, zjevnou souvislost mezi hříchem a nemocí, a mezi odpuštěním hříchů, vírou v odpuštění a uzdravením. Právě člověk, který je postižen porážkou, nejlépe zobrazuje lidskou neschopnost udělat cosi pozitivně s vědomím viny, které může člověka doslova ochromit. Člověk hřeší a nakonec padá pod tíhou vín.
V dnešním evangeliu nám Kristus zjevuje „odpuštění hříchů.“ Víra v odpuštění hříchů je obsažena v našem krédu. Apoštolské vyznání víry váže odpuštění hříchů na víru v Ducha Svatého, ale také na víru v církev a společenství svatých. Právě tím, že Kristus dal svým apoštolům Ducha Svatého, předal jim i svou moc odpouštět hříchy: „Přijměte Ducha Svatého. Komu odpustíte hříchy budou mu odpuštěny, komu je zadržíte, budou mu zadrženy“ (Jan 20, 22-23). A přece se často setkáváme s tím, že i ti, kteří přistupují ke svátosti smíření, často nevěří v odpuštění hříchů, neboť se cítí stále spojení se svou vinou a hříchem. Zda člověk spoutaný minulostí, může s radostí opustit svou skleslost. Dokáže se takový člověk, obrazně řečeno, postavit na nohy a kráčet. uvěřit s naprostou jistotou.
Kněz ve svaté zpovědi z Kristova pověření, v jeho jménu a pro jeho vylitou krev, v moci Ducha Svatého, prohlašuje: „Já tě rozhřešuji od tvých hříchů ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Pan Ti hříchy odpustil, jdi v pokoji!“ Jen když s jistotou uvěříš, najdeš mír. Jen tehdy se postavíš na nohy a budeš schopen pohybu, když s jistotou uvěříš. Odpuštění hříchů je od okamžiku Spasitelovy smrti na kříži skutečností, ve kterou jsme vyzváni věřit a přivlastnit si ji vírou.
Církev přijala klíče od nebeského království, aby se v ní skrze Kristovu Krev a působením Ducha Svatého uskutečňovalo odpuštění hříchů. V této církvi duše, která byla hříchy usmrcena, opět ožívá, aby žila s Kristem, jehož milostí jsme byli spaseni. Není takového hříchu, jakkoli těžkého, který by církev nemohla odpustit. Není člověka, ať by byl jakkoli špatný a jakkoli se provinil, což by s jistotou nemohl doufat v odpuštění hříchů, je-li jeho pokání upřímné. Kristus, který zemřel za všechny lidi, chce, aby v jeho církvi vždy byly otevřeny brány odpuštění pro každého, kdo se odvrací od hříchu.
Moc odpustit a zadržet předpokládá schopnost posoudit a ta vyžaduje vyznání. Předmětem rozlišování a zkoumání však není velikost hříchů, kněz nezkoumá při zpovědi, zda tento hřích ještě Bůh může odpustit, kněz zkoumá dispozici kajícníka, zda upřímně lituje, zda je jeho lítost a předsevzetí upřímné a skutečné. Znovu ho nezajímají naše citové projevy, ale vůle, zda chce kajícník opravdu opustit svůj hřích. Toto je předmětem rozlišování a jedině to může kněze pohoršit, pokud skutečnou lítost a snahu po změně nenachází.
Kněží přijali moc, jakou Bůh nedal ani andělům, ani archandělům. Kdyby v církvi nebylo odpuštění hříchů, nebyla by žádná naděje, naděje na věčný život a věčné osvobození. Hřích je něčím, čemu se v pozemském životě těžko úplně ubráníme. Musí však být hřích jen důvodem ke smutku? Vždyť i ve Velikonočním Exultetu zpíváme „O šťastná vina, pro kterou k nám přišel takový Vznešený Vykupitel.“ Vždyť v každé svaté zpovědi prožíváme vznešenost našeho Vykupitele a úžasnost Božího odpuštění. Vzdávejme Bohu díků za to, že dal církvi tak velký dar.
Sv. František nás napomíná: „Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy knězem našeho řádu. Když to není možné, ať se zpovídají jiným svědomitým a katolickým kněžím. A ať vědí a mají na paměti zcela jasně: Když přijmou pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoli katolického kněze, budou zcela jistě zbaveni hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomitě vykonat uložené pokání. Moc zadržovat a odpouštět hříchy mají jen kněží. A po této lítosti a zpovědi ať přijmou Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou a mají při tom na paměti, co sám Pán říká: „Kdo je mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný“, a „ to čiňte na mou památku.“
„Máme vyznávat knězi všechny své hříchy a přijmout od něho Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, neboť kdo nejí jeho Tělo a nepije jeho Krev, nemůže vejít do Božího Království… Všichni musíme být pevně přesvědčeni, že nikdo nemůže být spasen jinak, pouze Krví našeho Pána Ježíše Krista a svatými slovy Páně, které kněží vyslovují, zvěstují a vysluhují.“ (List věřícím).