Na začátku roku, obyčejně každá strana, každá firma a dokonce každý člověk, vyslovuje před druhými svoje plány a očekávání. Je tedy přirozené, že i Církev nám v tomto čase představuje Boží plán s námi. V dnešním čtení jsme slyšeli něco, o našem předurčení: „Bůh nás svým dobrotivým rozhodnutím předurčil, abychom se skrze Ježíše Krista, stali jeho dětmi ke chvále a slávě jeho milosti, kterou nás obdaroval ve svém milovaném Synu.“
Být dítětem znamená mít tou samu přirozenost jako otec a matka. První lidé byli stvoření s posvěcující milostí, boly vybavení nadpřirozeným nadáním, které člověka před Bohem ospravedlňuje a činí ho účastným Božské přirozenosti a vede ho k nazírání Boha a k lásce, která z toho nazírání vyplývá. Člověk je stvořen pro věčný život v bezprostředním vlastnění Boha.
Otcové chápali účast na Božím živote jako cíl našeho bytí. Člověk se může stát vším, čím je Bůh, kromě identity bytí, nebo vzhledem na takové sdíleni byl stvořen. Bůh není konkurentem člověka, ale náplní našeho života a bytí. Být stvořen na Boží obraz a podobu Boží znamená být »vržen« do stále dokonalejšího připodobnění s Bohem. Podle vzoru Krista se i my máme stávat Vtělenou Láskou. Zbožštění milostí v žádném případe nenaznačuje rozplynutí naši přirozenosti, ale jeji nejvniternější uskutečnění.
Podle sv. Františka „být stvořen na Boží obraz a podobu“ znamená být stvořen podle osoby Krista, Bohočlověka, podle jediného a pravého obrazu Neviditelného Otce.“ (zr. Kol 1,15-19) „Uvažuj člověče k jaké důstojnosti tě povznesl Bůh, když tě podle těla stvořil k obrazu svého milovaného Syna a podle Ducha ke své vlastní podobě.“
Většina východních otců, komentujících biblický verš Gen 1,26 rozlišuje mezi obrazem a podobou. Podle nich je Boží obraz v člověku počáteční Boží stopou, která je vlastní každému člověku a patří k jeho podstatě a proto není zničena ani hříchem. Naproti tomu, plná podobnost s Kristem, je něco, co má člověk dosáhnout postupem času a k čemu je zapotřebí askeze. V této linii píše Diadochos z Fotiky: „Každý člověk je stvořen podle Božího obrazu. Dosáhnout podobnost s Bohem je dáno tomu, kdo v lásce podřídil svou svobodu Bohu. Nepatříme už sami sobě, když jsme připodobněni tomu, který nás skrze lásku smířil s Bohem…. Proto se člověk má stát Láskou prostřednictvím Ducha Svatého.” (Srov. K. Lachmanová: Terezie z Lisieux a Silván z Athosu str. 176 -177)
Původní lidská přirozenost je tedy přirozenost bohočlověka. Sv. František tvrdí: „Bůh i dnes vyžaduje od člověka, co člověk v Adamovi ztratil.“ Člověk proto správně chápe své přirozené bytí pouze tehdy, když ho chápe jako otevřené pro Vtělení a Zjevení Boží, pro zjevení Lásky, pro disponování, které přesahuje toto bytí a je pro člověka rozhodující, protože v něm spočívá Spása.
„Řečtí otcové mluvili často o tom, že se Syn Boží stal člověkem na zemi, aby člověk mohl vstoupit do sféry Boží. Výpověď »Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát Bohem« patřila ve své době k nejúčinnějším vyjádřením křesťanského poselství. Sv. Bazil to skutečně vyjadřuje jako běžné přesvědčení svých současníků takto: »Vrchol všeho, co si jen můžeme přát: stát se Bohem.«
Kristus nepřišel, aby lidskou přirozenost změnil nebo proměnil, ale proto, aby ji uvedl tam, kde byla před pádem, do nesmrtelnosti. «Zbožštění není tedy ničím jiným než pravým» polidštěním «, obnovením člověka v jeho původní důstojnosti. Zbožštění má své místo v obnovení padlého člověka k jeho vrozené důstojnosti, neruší dílo Stvořitele, ale dílo pokušitele. Zbožštěné lidství právě dospělo ke konečnému cíli svého stvoření.
Jediná cesta ke zbožštění spočívá v stále hlubším připodobnění Kristu. Stát se »syny v Synu«: v tom spočívá zbožštění. Podle velkého byzantského teologa Nikolaose Kabasila (+1363) se připodobnění naplňuje jen »životem v Kristu«, »vnitřním sjednocením s Kristem«. Podmínkou Spásy je přijetí Ježíše.
Kristus, Vtělené Boží Slovo, je jakoby gen duchovního života. Bez něj duše neroste do podoby Božího dítěte. Bez tohoto láskyplného příklonu ke Kristu neexistuje láska a spojení s Bohem, čili Spása. Sv. Bernardýn Sienský tvrdí: „Jméno Ježíš je pevným základem víry, které utváří Božích synů. Víra katolického náboženství totiž spočívá na poznání Ježíše Krista a jeho světla. On je světlo pro duši, je branou do života a zárukou života ve věčné blaženosti.“
Svátosti jsou »branami spravedlnosti«, přes které se k nám sklání samo nebe, Bůh nám přichází vstříc; v nich nachází křesťan svůj »životní prostor«: »Neboť v něm žijeme, pohybujeme se a jsme« (Sk 17,28), jsme v Něm křtem, pohybujeme se skrze biřmování a žijeme eucharistií«. Takový život ve svátostech formuje už nového člověka a dává vzniknout už zde na zemi smyslům, které umožňují božský život zakoušet a vychutnávat. Kabasilas nás upozorňuje na to, že kdybychom už v tomto pozemském životě neměli orgány a smysly, které jsou schopny postihnout skrytý Boží život v nás, nebyli bychom schopni mít na něm účast v budoucím životě. V lůně života nynějšího se rodí zbožštěný člověk.
Sv. Maxim vidí v lásce sílu, která umožňuje, aby člověk inkarnoval Boha v životě podle Krista. Podobně učí sv. Bonaventura: „Silou Lásky budeš přeměněn v toho, kterého miluješ.“ Cesta zbožštění je vtělování Boží Lásky v našem životě.“ (Podle Christopha Schönborna – Vídeňské arcibiskupa)