Je to zvláštní Boží řízení, že mše na konci roku, tedy dnešní večerní a děkovná mše svatá se bere ze zítřejší Slavnosti Bohorodičky Panny Marie. Jako by nám církev chtěla naznačit, že u ní všechno začíná i končí. Ona je ta, která připravovala první příchod Ježíše na svět. Ona je ta, která tajemně připravuje i završení Dějin spásy při druhém příchodu Ježíše Krista. Má to svůj smysl, že stojí u nás na konci roku, který nám může představovat konec starého věku. Má svůj smysl, že nás právě ona přivádí do nového věku.
Důležitý úkol, který Ježíšova matka zaujímá v křesťanské tradici, byl načrtnut již v biblickém zjevení. Pokud apoštolové soustředili svůj zájem hlavně na Ježíšovu veřejnou službu, bylo to proto, že mohli mluvit jen o tom, čeho se sami zúčastnili. A snažili se mluvit o tom, co bylo nejdůležitější v jejich poslání. Je to naprosto normální, že pozornost na Ježíšovo dětství se zaostřuje až později.
Marek ho nezná a uspokojuje se tím, že dvakrát vzpomíná Ježíšovu Matku (Mk 3,31-35; 6,3).
Matouš o něm ví, ale soustřeďuje se na postavu Josefa, Davidova potomka, který přijímá nebeské vzkazy a dává dítěti Panny jméno Ježíš.
Teprve v Lukášově evangeliu se objevuje postava Panny Marie v celé kráse. Ona hraje důležitou roli při počátku Evangelia a osobním přijetím Krista, se stává první křesťankou, která nežije už jen z vlastních sil, ale z moci Boží. Ona se u zrodu církve účastní s učedníky na modlitbě ve Večeřadle.
Nakonec evangelista Jan zarámuje Ježíšův veřejný život mezi dvě mariánské scény. Je to svatba v Káně Galilejské a scéna na Kalvárii. Ježíš v Káně a na Kalvárii autoritativně definuje roli Panny Marie. V prvním případě její roli jako věřící, v druhém případě jako matky jeho učedníků.
Toto postupné uvědomování si Mariiny role se nemá vysvětlovat pouze psychologickými pohnutkami: ono odráží vždy hlubší a hlubší poznání samotného Ježíšova tajemství, které se ale nedá oddělit od „ženy, ze které se chtěl narodit“ (Gal 4,4).
Zamysleme se alespoň nad jedním titulem, který je dáván Panně Marii a to je titul „Dcera Sionská“. Maria se jeví nejprve podobná svým vrstevnicím. Její jméno Maria, bylo v té době velmi rozšířeno. Význam tohoto jména v aramejštině je pravděpodobně: vladařka, paní.
Evangelista Lukáš ukazuje Marii jako nábožnou židovku, která se věrně podřizuje Zákonu a zná dobře SZ, o čemž svědčí například její Magnificat, který se skládá z mnoha SZ citátů. Avšak podle téhož Lukáše Maria není jen jednoduchou židovskou ženou. V obraze „Zvěstování“ a „Navštívení“ Lukáš představuje Marii jako Dceru Sionskou v tom smyslu, jaký tento výraz měl v SZ, jako zosobnění Božího lidu.
Andělovo „Zdravas – raduj se“ není běžným pozdravem, ale připomíná přislíbení Pánova příchodu do jeho svatého města (Sof 3,14-17; Zach 9,9). Titul „kecharitomene – milostiplná“, který označuje vrcholný předmět Boží lásky, může připomínat nevěstu z Velepísně, jednu z nejtradičnějších postav vyvoleného lidu. Toto vše odpovídá úloze, kterou Maria má v těchto výjevech: dostává v nich ona sama ve jménu Jakubova domu oznámení spásy, přijímá ho a tak umožňuje jeho splnění. Nakonec ve svém zpěvu Magnificat rychle překračuje svou osobní vděčnost a dává svůj hlas ve vděčnosti a radosti do služby Abrahamovu potomstvu.
Dnešní den stojíme před tajemstvím Bohorodičky. Zároveň však stojíme před tajemstvím vyvolení Izraele. Proč Bůh vyvolil k takovému úžasnému poslání dceru tohoto lidu. Vladimír Solovjev nás upozorňuje na některé rysy tohoto národa, které vzbudily Boží zájem: Židé vynikají především hlubokou religiozitou, zbožností, oddaností Bohu až do úplné sebažertvy. Je to národ Zákona a Proroků, mučedníků a apoštolů. „Vírou zvítězili nad říšemi, konali spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo slíbeno, zacpali tlamy lvům.“ (Hebr 11,33)
Pravý Bůh učinil z Izraele svůj národ proto, že Izrael přijal pravého Boha za svého. Poznání Boha tvaruje naši duši a naše postoje ke světu. Když se patriarchové a vůdcové židů oddělili od modlářského pohanství a svou vírou se pozvedli nad pověrčivost chaldejské magie i nad chytrost Egypta, stali se hodnými Božího vyvolení. Bůh si je vyvolil, zjevil se jim, uzavřel s nimi svazek. Je to ve světových dějinách jedinečný jev, neboť u žádného jiného národa náboženství nenabylo takovou formu spojenectví nebo smlouvy mezi Bohem a člověkem. Pravý Bůh je Bůh Svatý, Mocný Bůh, který existuje Sám v Sobě.
Naše náboženství začíná osobním vztahem mezi Bohem a člověkem v dávnověké smlouvě s Abrahamem a Mojžíšem a utvrzuje se co v nejužším osobním spojením Boha a člověka v Nové smlouvě Ježíše Krista, ve kterém obě přirozenosti přebývají bez splynutí ale i bez rozdělení.
Tyto dvě smlouvy Stará a Nová, nejsou dvě rozdílná náboženství, nýbrž jen dva stupně jednoho a téhož bohočlověčenského náboženství. Toto jedině pravé boholidské, židovskokřesťanské náboženství se ubírá přímou a královskou cestou mezi dvěma krajními omyly pohanství, ve kterém ráz člověka pohlcuje božství (v Indii), jindy samo božstvo se mění na stín člověka (v Řecké a Římské mytologii).
V dnešním evangeliu vidíme tu, která je nazývána požehnaná mezi všemi ženami na světě, neboť skrze ni jsme přijali Krista, který je plností Božího požehnání. Co nám chce říci věroučná pravda dnešního dne.
Dogma o Bohorodičce byla definována jako reakce na blud Patriarchy Nestória, který tvrdil, že Marii nemůžeme nazývat Boží matkou, ale jen matkou Kristovou, tedy jen lidskou matkou člověka Ježíše. V tomto dogmatu jde o uznání té pravdy, že Kristus od prvního momentu početí v lůně Panny Marie je Pravý Bůh ale současně i Pravý člověk a je tedy ve vlastním slova smyslu jejím synem, ale současně nepřestává být Synem Božím. A tedy i jako Syn Boží přijal Marii za svou lidskou matku. A ona se takovýmto způsobem stala Matkou Vtěleného Božího Slova. Maria je tedy skutečnou a živou bránou, skrze kterou sestoupil Bůh mezi nás na tuto zemi. Pro toto své poslání musela být zvláště připravována.
Maria i nám všem ukazuje, co je příčinou jejího Bohomateřství? Je to její víra Bohu a poslušnost Božímu Slovu. Pán Ježíš pro nás všechny odkazuje: „Kdo plní vůli mého Otce, ten mi je bratrem, sestrou i matkou.“ Je třeba s jistotou víry přijmout Boží Slovo a uskutečnit je v každodenním životě, aby se i do nás vtělilo Boží Slovo.