Sv. František ve výkladu k Otčenáši, říká Bohu: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům; a protože nedokážeme odpustit úplně, nauč nás, Pane, odpouštět úplně, abychom pro tvou lásku dokázali opravdově milovat své nepřátele a zbožně se za ně modlit, abychom nikomu neodpláceli zlým za zlé a snažili se kvůli tobě pomáhat všem.“
Když jsme mluvili o víře, mluvili jsme také o tom, že než budeme schopni skutečné víry, musíme odpustit. Říkali jsme u uzavřenosti hříšníka vůči Bohu i bližním. Víra je otevřeností duše, která umožňuje přijímání a růst. Tedy odpuštění není jen možností, ale nutností. Je to požadavek samotného Boha.
Nejprve se zamysleme: „Komu máme odpustit?“ Především těm, kteří nám ublížili, ale i těm, o kterých si to jen myslíme. Do kategorie těch, o kterých si to myslíme, mohou patřit všichni, počínaje Bohem a konče sebou samým. Můžeme být rozzlobení na Boha, že nás stvořil s určitými danostmi, že nás vsadil do určitého prostředí a času, s nimiž nechceme souhlasit. Můžeme se zlobit, že určité věci v našem životě dopustil, vždyť „bez jeho vůle se nám ani vlas na hlavě nezkřiví“. Zde může být základní forma zranění a neodpuštění.
V evangeliu klade apoštol Petr Ježíšovi otázku: Dokdy máme odpouštět a kdy už nemusíme. Pán Ježíš odpovídá podobenstvím, které odhaluje naši situaci ve vztahu k Bohu, který nám odpouští ustavičně. 10.000 talentů představovalo v té době roční národní důchod celé Palestiny. 100 denárů je výplata za sto pracovních dnů. Mohli bychom říci výplata za čtyři měsíce. Určitě je tato výplata velkou částkou, ale je nesrovnatelně malá, porovnáme-li ji s ročním národním důchodem.
Král v tomto podobenství představuje Boha, který nám odpouští nesmírné dluhy ze své dobroty. A nejen odpouští, ale propouští na svobodu otroků. Bůh sám je vzorem odpouštění. Tak jak to vidíme v okamžiku Ježíšovy popravy na kříži. Bůh z největšího zločinu v lidských dějinách činí pramen odpuštění a vykoupení. Dělá tak proto, že je Dobrý. Činí tak z dobroty svého srdce. A chce, abychom ho následovali.
Problém odpuštění je stále aktuální téma a my všichni se musíme naučit odpouštět na úrovni svého srdce. To, co často nazýváme odpuštěním, je jen snahou zapomenout na to, co se stalo. Takové odpuštění funguje jen do té doby, dokud nám někdo danou věc nepřipomene.
V srdci zůstává po každé špatné zkušenosti bolest, která vždy znovu oživne, když si na danou událost a lidi, kteří v ní hráli svou roli, vzpomeneme. Život nás usvědčuje, že my sami, odkázáni jen na sebe, neumíme takto ze srdce odpustit. Odpuštění je podmínka našeho uzdravení a naší Spásy.
Sirach říká: „Odpusť svému bližnímu, když ti ublížil: neboť i tobě odpustí viny, pokud o to poprosíš. Pokud člověk přechovává hněv proti bližnímu, jak si potom žádá od Boha, aby byl uzdraven?“ Existuje reálná spojitost mezi odpuštěním a uzdravením člověka. Je to zkušenost, se kterou se setkáváme v pastoraci i v medicíně.
Abychom dokázali odpustit, musíme se na svůj život podívat očima víry. Tak jak to dělá Josef syn Jakubův. Bratři mu způsobili mnoho zla, prodali ho do otroctví a on se řízením Božím stal zachráncem Egypta. Když se dal poznat svým bratrům, lekli se a byli zhrozeni a čekali spravedlivý trest. On k nim však místo toho mile promluvil:
„Já jsem Josef, váš bratr, kterého jste prodali do Egypta. A nyní se netrapte a nesužujte, že jste mě sem prodali, neboť Bůh mě sem poslal před vámi, abyste zůstali naživu. Proto mě Bůh poslal před vámi, aby váš rod zachoval na zemi a aby ho mimořádným zásahem zachoval při životě. A takto ne vy jste mě sem poslali, ale Bůh… Vy jste sice snovali proti mně zlo, ale Bůh to obrátil na dobro, aby uskutečnil to, co je dnes, aby zachránil život mnohým lidem.“ Josef se na svůj život dívá očima víry. Za svými negativními zážitky začíná vnímat Boží prst a Boží moudrost. A důležitý je výsledek a ten je jednoznačně pozitivní.
Víra nám říká, že náš život není shlukem náhod a nesmyslů, ale že jsme předmětem výchovy Boha, který svou pozornost zaměřuje na nás, k našemu dobru. Zranění přestane bolet, začneme-li se na něj dívat očima víry jako na součást Boží výchovy. Každé zranění, které jsme zakusili, nám zjevuje jednu základní skutečnost, že nikdo nemůže dokonalé naplnit naše očekávání, kromě Boha. Odpuštění nás otevře víře, která je potřebná ke Spáse. Pokud nás zraněný život nakonec vrhne do Boží náruče a my dosáhneme Spásy, dokážeme se tak jako Josef povznést nad osobní zranění.
Odpuštění ze srdce je podmíněno z naší strany ochotou odpustit. Samotné slovo odpustit naznačuje, že máme něco pustit. Pustit pomstu ze svých rukou. „Mysli na konec (všeho) a zanech nepřátelství, neboť hniloba a smrt ti hrozí, jak to ustanovil (Bůh)… Pamatuj na smlouvu Nejvyššího a promiň vinu bližnímu!“ Každá mše svatá nám zpřítomňuje smlouvu s Nejvyšším, vidíme úžasnou míru Božího odpuštění, který z Kříže dělá Spásu. Smlouva s Nejvyšším se uskutečnila v obětování těla a krve Ježíše Krista. Zde hledejme sílu k odpuštění. Sv. Ambrož říká: „Tento chléb je odpuštěním hříchů!“
Ve 4 kap. v listu Efezanům slyšíme výzvu: „Buďte k sobě navzájem laskaví a milosrdní, navzájem si odpouštějte, jakož i vám odpustil Bůh v Kristu!“ Abychom mohli s plnou důvěrou přistupovat k Bohu, potřebujeme jistotu odpuštění našich hříchů. Víra v odpuštění hříchů je obsažena v Krédě. Odpuštění hříchů je od chvíle Spasitelovy smrti na kříži skutečností, ve kterou jsme vyzváni věřit a přivlastnit si ji vírou. Na tuto událost se nelze dívat jen jako na historickou skutečnost, určitě hroznou a otřásající, ale existující v dávné minulosti a nás se vůbec netýkající. Neboť jeho smrtí byla složena oběť Bohu za všechny lidi a tedy i za nás.
Teologie na základě Božího zjevení tvrdí, že Bůh tak velmi miluje člověka, že by byl ochoten zemřít za každého člověka zvlášť, kdyby to bylo třeba pro naše Vykoupení. Avšak jedna smrt, smrt Pána Ježíše, pojala nás všechny a jejím účinkem je odpuštění hříchů. Kristova smrt nám přináší odpuštění hříchů, pokud své hříchy vyznáme, litujeme a vírou si přivlastním tuto milost. Je to nejzákladnější skutečnost Nového Zákona.
Ospravodlivění z víry je počátek nadpřirozeného životě stále aktuální ve svátosti křtu a pokání. Ježíš dělá ze zla oběť a tato oběť se Bohu líbí. Ježíš svou dobrovolností dal těmto skutečnostem jiný smysl. Bůh Otec to všechno promyslel na dobro. Tedy máme-li před očima tak vynikající příklad a když si uvědomíme, že celý svět stojí na Božím odpuštění, tak odpustit není těžké. Bůh je především Milovník, který chce být milován, ne obávaný a usmiřovaný.
Ovocem tohoto všeho má být naše láska a vděčnost. Dokud se člověk nezastaví nad tak velkou láskou Boha, dokud neuvěří, že Bůh zničil všechny jeho hříchy, do té doby nedojde k podstatě křesťanství. Třeba totiž vážně přistupovat ke skutečnosti odpuštění hříchů. Není člověka, ať by byl jakkoli špatný a jakkoli se provinil, což by s jistotou nemohl doufat v odpuštění hříchů, je-li jeho pokání upřímné. Kristus, který zemřel za všechny lidi, chce, aby v jeho církvi vždy byly otevřeny brány odpuštění pro každého, kdo se odvrací od hříchu.
Zde je třeba poznamenat, že styl našeho katolického života zatížilo určité nedorozumění ohledně svátosti pokání. Panuje názor, že odpuštění hříchů se nabude jedině během svaté zpovědi, ale církevní učení zná i jiné cesty k odpuštění hříchů. Mnozí lidé si myslí, že dokud se nevyzpovídají, že do té doby musí žít v hříchu. Avšak zatím je pravdou, že dokonalá lítost smývá hřích ihned a my nemáme čekat a setrvávat v hříšném stavu, ale máme se ihned snažit o tuto lítost. Také se často vyskytuje nerozlišování závažnosti hříchu. Jiným jevem jsou obavy mnoha lidí již po zpovědi: Zda jsem všechno řekl? Zda mě kněz správně slyšel a pochopil? A možná jsem to měl jinak formulovat? Lidé úzkostliví bývají někdy po zpovědi neklidnější oko před ní. Chtěli by opravovat, znovu se zpovídat, po případě udělat si generální zpověď. A toto všechno proto, že v podstatě nevěří v odpuštění hříchů ve svátosti pokání.
Podívejme se důsledkům této nevěry. Pokud si je křesťan stále vědom, že žije v hříchu, či se v jeho životě může projevit radost, síla, pokoj, či může vydávat svědectví, či může říkat jako současníci Pána Ježíše: „Přišel Kristus Spasitel, odpustil nám hříchy, všechny problémy jsou řešitelné!“. Teprve když člověk skutečně uvěří v odpuštění svých hříchů, bude jako ten, který našel velký poklad, jako žena, která našla ztracenou drachmu, bude volat: „Těšte se spolu se mnou!“
Průměrný věřící katolík našich dob má daleko k takovému postoji. Nedovoluje mu to vědomí hříchu. Chtěl by toto břemeno ze sebe shodit, začíná se omlouvat před sebou, před Pánem Bohem, omlouvá se tím, že všichni tak činí, že kněží zveličují, že to vůbec není hřích. Systematický zahlušuje své svědomí, stává se necitlivý na hřích. Popření hříchu je dnes znakem doby. Ale Bůh nás svým slovem stále usvědčuje.
Třeba se nám poučit od odloučených bratří, kteří často přicházejí k nám s živým svědectvím víry v odpuštění hříchů, aby nám připomněli to, co bylo a je v tradici katolické církve. Víme z katechismu, že dokonalá lítost vede k odpuštění hříchů, že nemáme s touto lítostí čekat až do zpovědi, ale máme se hned snažit v sobě obnovit přátelství s Bohem skrze lítost. Ve svaté zpovědi, kterou musíme při těžkých hříších navzdory své lítosti absolvovat, nejde o opravu odpuštění, ale o smíření s církví, se společenstvím věřících. Svátostná zpověď nás zavazuje v případě těžkých hříchů. Když v duchu hluboké víry vyřešíme problém hříchu, náš křesťanský život bude plný radosti, klidu a může se stát pramenem našeho svědectví.
Ve snaze o úplné odpuštění musíme jít ještě dál. Musíme se snažit odpouštět stejnou měrou, jakou my sami potřebujeme odpuštění. Bůh nám odpouští nesrovnatelně více, než se žádá od nás odpustit. Každý hřích, kterým nám kdosi ublížil, se dotkl nejen nás, ale samotného Krista, který se s námi zcela solidarizuje. Pán Ježíš na kříži neříká: „Otče, odpouštím jim!“ ale prosí „Otče, odpusť jim!“.
Tedy i my máme prosit Boha, aby On sám v nás odpustil. Znakem skutečného odpuštění je schopnost zbožně se modlit za ty, kteří nám ublížili. V této modlitbě se naše rána mění v pramen soucitu. Více nás trápí to, že byl porušen Boží zákon, než skutečnost, že bylo ublíženo zrovna nám. Když přijímáme Ježíše do svých srdcí, prožíváme něco nového: přeměňující moc jeho života. V naší hloubce je zdroj nesmírné Boží dobroty a jde o to, abychom se učili reagovat z této Boží hloubky v našem srdci a ne ze svého hříšného lidského povrchu.
Máme být k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Katechismus nás poučuje, že vůle člověka se naklonila ke zlu a přece má naše vůle úžasnou schopnost, rozkázat sama sobě, člověk nemusí konat zlo, k němuž ho táhne narušená přirozenost, ale v každé chvíli se dokáže řídit Božím příkazem, pokud to skutečně chce. Čili přestože jsme od přirozenosti zlí, můžeme být Boží milostí milosrdní a laskaví, pokud to opravdu chceme. Základem těchto ctností je Boží odpuštění, na kterém jsou obě budovány.
Sv. František nás poučuje: „Moji požehnaní bratři, klerici i laici, ať vyznávají své hříchy kněžím našeho řádu. Pokud to není možné, ať se zpovídají jiným svědomitým a katolickým kněžím. A ať vědí a mají na paměti zcela jasně: Když přijmou pokání a dostanou rozhřešení od kteréhokoli katolického kněze, budou zcela jistě zbaveni hříchů, jen když se snaží pokorně a svědomitě vykonat uložené pokání. Když však nemohou právě vyhledat kněze, pak mohou vyznat hříchy některému bratrovi, jak říká apoštol Jakub: „Vyznávejte se navzájem ze svých hříchů.“ (Jak 5,16). Přesto se však nesmí přestat obracet na kněze, protože moc zadržovat a odpouštět hříchy mají jen kněží. A po této lítosti a zpovědi ať přijmou Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista s hlubokou pokorou a úctou a mají při tom na paměti, co sám Pán říká: „Kdo je mé Tělo a pije mou Krev, má život věčný“, a „toto konejte na mou památku.“