To, co máme možnost vidět v dnešním Evangeliu, je naprosto jednoduchá a vytrvalá, ale zároveň účinná modlitba. Je to prosba slepého člověka, který se touží setkat s Kristem, dovolat se jeho pomoci. Slepý, dokud nemá jistotu, že před ním stojí Ježíš, svou modlitbu zjednodušuje na opakovaný výkřik: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Takové je totiž uvažování slepého člověka. Dokud cosi nebo kohosi nedrží za ruku, nebo nemá jiným způsobem jasné, že ten, kterého volá, je u něj, svůj výkřik vysílá do okolí.
„Když se Ježíš blížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral.“ Evangelista Marek uvádí i jméno tohoto žebráka, které nám prozrazuje jeho původ. Bartimej znamená syn Timejů.
„Slyšel, že jde kolem zástup, a ptal se, co to znamená. Pověděli mu, že tudy prochází Ježíš Nazaretský.“ I zde se potvrzuje, že víra je ze slyšení Božího Slova. Určitě i on už cosi slyšel o Ježíšovi, který byl ráz tam a zase někde jinde udělal zázrak lásky. A z jeho reakce můžeme pochopit, že touha setkat se s Kristem byla u něho velká. Ale ji živil jen v koutku srdce. Kdo by byl ochoten táhnout se se slepým Bartimejem za Ježíšem, který se velmi často při ohlašování Evangelia hýbal z místa na místo.
A nyní slyší, že tento Ježíš, Syn Davidův, Mesiáš, který dokáže vyřešit všechny jeho problémy, je kdesi úplně blízko a on ho nevidí. Záchrana je kdesi tady a on ji nevidí. Všichni z jeho okolí se hrnuli k Ježíši a na něj jaksi zapomněli. Zapomněli, že právě on, slepý Bartimej, ho nejvíc potřebuje. Proto ten úpěnlivý a opakovaný výkřik. Ten výkřik obsahuje všechno: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
Tento výkřik se může objevit v naší duši tehdy, když naše víra v Krista vzrostla a jakoby dozrála k nazírání. Vírou chápeme, že Ježíš je přítomen v Eucharistii na oltáři a toužíme ho vidět. Tento jednoduchý výkřik, často opakovaný, nazývají pravoslavní křesťané: „Modlitba Ježíšova“. Je to časté a jednoduché vzývání Pánova jména, je to modlitba za sebe, modlitba za otevření duchovního zraku.
Ježíš nepotřebuje množství mých slov, aby mě vyslyšel. Moje prosba může být zjednodušena na maximum. Jde však o to, abych věděl, co chci. Tento opakovaný výkřik, očišťuje mé srdce. Tato modlitbě se sama v sobě zdokonaluje. Stále více a více doufá v blízkost Pána. Nelze ji zastavit. „Ti, kteří šli napřed, ho okřikovali, aby mlčel. On však ještě víc křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Na tuto jednoduchou modlitbu se Ježíš zastavil a kázal, aby ho přivedli k němu. Ježíš neodolá té prosbě, která obsahuje celou touhu člověka. Tato prosba je jako šíp, který letí přímo k cíli.
„Když se přiblížil, zeptal se ho: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ I ty ve svých problémech, se kterými si opravdu nevíš rady, vytrvale křič k Ježíšovi. Uvědom si, že před tebou stojí král celého Vesmíru, kterému je všechno možné a neboj se ptát velké věci.
On odpověděl: „Pane, ať vidím!“ Největší smutek mé duše je v tom, že ačkoli vírou znám, že Bůh je všudypřítomný, přece ho nemůžu vidět. Koupu se v Boží dobrotě a nemůžu ho cítit. Proto i já mám právo prosit: „Pane, chtěl bych vidět, chtěl bych tě znát zkušeností.“
„Ježíš mu řekl: „Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila.“ V čem spočívala víra nemocného, v tom, že vytrvale křičel k tomu, o kterém byl přesvědčen, že jedině On mu může pomoci. Víra je ze slyšení Božího Slova. Bůh k nám mluví skrze své Vtělené Slovo a říká nám, že má zájem o bídu člověka, že mu nejsme lhostejní. Bůh to říká i každodenním zázrakem, který se koná na našich oltářích.
Výsledek, ovoce jeho modlitby: „Ihned začal vidět; velebil Boha a šel za ním. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.“
Také sv. František z Assisi měl podobnou zkušenost s touto modlitbou. Jeho životopisec popisuje tento duchovní zážitek:
„Blaženého Františka naplňovala denně vždy více a více útěcha a milost Ducha Svatého. S velkou bdělostí a péčí uváděl své nové syny novým učením na cestu svaté chudoby a blažené prostoty a učil je jako po ní cílevědomě kráčet. Jednoho dne však, když obdivoval Boží milosrdenství v dobrodiních, které dostal a hledal, jak by měl život svůj i bratry utvářet dál, vyhledal si – jak často dělal – místo k modlitbě. Dlouho tam stal se strachem a chvěním před Vládcem celého světa a s hořkostí v duši rozebíral špatně prožitá léta, stále opakoval: „Bože, buď milostivý mně hříšnému!“
A tu mu postupně začala hlubinu srdce zaplavovat nevýslovná radost a převeliká blaženost. Celý se změnil, neklid duše zmizel, tmy, které ze strachu nad hříchy, zahalovaly srdce, zmizely. Nabyl jistoty, že hříchy jsou mu odpuštěny a probudila se v něm důvěra, že je opět v milosti. Pak upadl do vytržení a byl celý ponořen v proudech světla. Síla Ducha se zvětšovala a tady v jasném světle viděl, co přinese budoucnost. Když konečně líbezné světlo zmizelo, viděl se duchovně obnoven a již přeměněn v nového člověka.“
Co bylo zapotřebí k tomu, aby se František setkal s Bohem. Život podle Evangelia. Modlitba v duchu Evangelia. On volal jako ten celník v chrámu: „Bože buď milostivý mně hříšnému!“ Kdo nevidí svůj hřích, neuvidí ani Boha. Až člověk uzná a vyzná svůj hřích, může se setkat s Bohem.