V dnešním evangeliu praví Pán Ježíš o podmínkách, které musíme ze své strany splnit, abychom se mohli počítat k Jeho učedníkům. Zkusme se nad nimi zamyslet. Možná odhalíme, kde je hlavní problém našeho nedokonalého následování Pána.
Slyšeli jsme, že „Ježíše cestou doprovázeli veliké zástupy“. Mnozí ho doprovázeli, ale vnitřně, duchem a poslušností, ho následovali nemnozí. Je to přesně jako v našich časech. Kolik lidí chodí do kostela, ale kolik je z toho skutečně věřících Bohu, věřících v Lásku a kolik skutečně milujících.
Zaměřím svou pozornost jen na nejhlavnější výroky, které vyslovuje Ježíš v dnešním evangeliu, týkající se podmínek, které musíme splnit, když chceme patřit mezi jeho učedníky. Našel jsem tři možné varianty překladu těchto míst. Je z toho zřejmě, že původní řecký text je tak obsáhly, že je možné ho přetlumočit různým způsobem. Podíváme se na všechny tři možnosti překladu, abychom získali plnější pochopení.
Začnu od Jeruzalémské Bible, která říká: „Přichází-li ke mně někdo a nemá přitom v nenávisti svého otce, matku, ženu, děti, bratry, sestry, ba i svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem.“
Zdánlivě absurdní požadavek. Určitě Pán Ježíš, který od nás dokonce vyžaduje až „lásku k nepřátelům“, nechce, abychom opravdu nenáviděli sebe i své nejbližší. Jen nám chce naznačit, že láska k Bohu má být tak velká, že ostatní naše lásky ve srovnání s ní vypadají jako nenávist. Ježíš vyžaduje absolutní lásku ze strany člověka. Lásku, která dává jemu samému přednost před vším, před všemi a dokonce i před sebou samým.
Může to Pán Ježíš žádat? Má na to právo? Někdy zapomínáme, že příkaz lásky k Bohu a lásky k bližnímu, v kterém je obsažen i předpoklad lásky k sebe samému, se liší velikostí. Zatímco je člověk vyzván „milovat bližního jako sebe sama“, o lásce k Bohu se přikazuje něco jiného a něco víc, „milovat Boha ze všech svých sil a schopností“; „z celé své síly miluj toho, který tě stvořil“ (Sir 5,32). Je důležité uvědomovat si tento rozdíl. Boha a stvoření nemáme milovat stejnou mírou.
Náš liturgický překlad, který jsme slyšeli, říká: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.“
Říká se tu, že my všichni, když chceme dojít Spásy, tedy když chceme dojít blaženého života v Bohu a s Bohem, musíme na první místo, tedy na trůn svého srdce, povolat Ježíše.
My všichni, jako dědicové prvotního hříchu, přicházíme na svět v stavu, který sv. Pavel nazývá „živočišný“ anebo „tělesný“ člověk. Taková bytost má na trůně svého srdce – života své „ego“ – „Já“. U takového člověka je „ego“ a jeho zájmy na prvním místě. Bůh je pro něho něčím, co může potřebovat, ale v skutečnosti mu v životě takového člověka patří místo, až po egu a jeho zájmech. A vidíme a cítíme, že takový stav je urážkou Boha.
Abyste pochopili, že to neříkám jen o nějakých jiných lidech, ale že se nás to až bolestně týká, uvedu příklad. Kolikrát slyšíme: „Přišli nám děti na návštěvu a tak jsme nebyli v neděli v kostele.“ Vypadá to normální, vypadá to jako láska k dětem. Ale co si takové dětí pomyslí o Bohu, kterého rodiče obětují kvůli ním. A vidíme, že tito dětí už do kostela nepůjdou, protože u jejích rodičů, Bůh nebyl na prvním místě.
Člověk duchovní, tedy učedník Ježíše Krista, musí dovolit, aby toto první místo v životě zaujal Ježíš, aby se na trůn našeho srdce dostalo Boží Slovo, protože toto místo zbožňování, tedy trůn našeho srdce, skutečně přináleží od věčnosti Bohu.
A my sami a náš svět, se tím pádem dostáváme až na druhé místo, ale to je naše správné místo, protože kde vládne Bůh, tam je Spása. I v neděli, kdy jsme uvažovali nad prvním a hlavním přikázáním, jsem upozornil na zvláštní skutečnost týkající se hebrejského textu, že vlastně, jen to úplně první slovo „Slyš!“ je imperativ, rozkaz, příkaz.
Všechno ostatní je v oznamovacím způsobu, to znamená, že když začneme poslouchat Boha, tak se jeho Slovo, II. Božská osoba, usadí v našem srdci a způsobí, že začneme Boha milovat. A táto Boží Láska z nás pronikne i navenek, projeví se v našich skutcích. Jedině Bůh je Láska a žádná jiná skutečná Láska neexistuje.
Český ekumenický překlad říká: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem.“ „Zřeknutí se“ naznačuje určitý odstup, který stejně požaduje i poslední verš, dnešního čtení: „Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má,(ČEP: kdo se nerozloučí se vším, co má) nemůže být mým učedníkem.”
Jeruzalémská bible: „Tak tedy nevzdá-li se kdokoli z vás veškerého svého majetku, nemůže být mým učedníkem.“ Ve všech těchto možných variantách překladu, se stále zdůrazňuje jedno a stejné: „Odevzdat se Bohu se vším, co jsme a co máme!“ Toto je základní předpoklad Spásy. To je to, co zvykneme nazývat „víra“ – „odevzdanost“. Je to základní požadavek našeho uzdravení. Žádný doktor mi nemůže pomoc, dokud mu to svou důvěrou a z ní plynoucí odevzdaností, neumožním.
Zřeknutí se všeho, co máme, neznamená „nemít nic“, ale znamená to vše odevzdat do rukou Božích, pod Boží vládu. Ve skutečnosti jde o to, abych se svou láskou nepřipoutal k viditelným věcem natolik, že by mě začali zdržovat na cestě k Bohu.
Z vlastní duchovní zkušenosti mohu říci, že stačí jen hříšná touha, kterou živíme ve svém srdci a na naplnění, které si ponecháváme jakési zadní dvířka ve svém srdci, a už následování Krista přestává být radostnou skutečností a stává se nesnesitelným břemenem. Ale když se člověk zřekne i této možné hříšné perspektivy svého života, když je zcela zaměřen na Boha jako na svou Absolutní budoucnost, pokud vše ve svém životě odevzdá Bohu, dokonce když svůj život odevzdá Bohu, tedy rozhodně se v Kristu zemřít sobě, tehdy najde radost v Bohu a v jeho službě.
Mohu potvrdit, že není tak těžké opustit rodiče, bratry a sestry a jiných lidí, ale velmi pomalu člověk opouští sebe. Zdráhá se dát Bohu přednost před sebou. Člověk je stále pokoušen k sobectví, které se dokáže zamaskovat i do nejzbožnějších skutků, k sebe prosazování, k sebe realizaci. Problém je v tom, že naše skutečná seberealizace je v Bohu. Každá jiná forma seberealizace je planá a hříšná. Někdo moudrý řekl, že když člověk miluje něco víc než Boha, tedy když má v srdci nějakou modlu, už se Bůh do jeho srdce nevejde, ale když miluje Boha nadevše, tak se do jeho srdce vejde zároveň celý stvořený vesmír.
Sv. Augustin říká: „Velký jsi, Pane, a velmi chvályhodný; velká je tvá moc a moudrost tvá je nekonečná. Tebe chce chválit člověk, částečka tvého stvoření, člověk, nosící v sobě svou smrtelnost, svědectví svého hříchu, svědectví o tom, jak se ty, Bože, protivíš pyšným. A člověk, částečka tvého stvoření, přesto tě chce chválit. Ty sám působíš, aby to, když tě chválí, člověku přinášelo radost, protože si nás stvořil pro sebe a nespokojené je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“
Bůh nás stvořil pro sebe a naše srdce je nespokojené, dokud nespočine v Něm. Myslíte si, že Bůh, který stvořil Nebe i Zem, že Bůh, který stvořil člověka v jeho nádheře, podle sv. Františka: „po tělesné stránce na podobu svého Syna a po duchovní stránce na svůj vlastní obraz“, že tento Bůh je snad méně vzrušující než muž nebo žena, že je snad méně roztomilý jako malé dítě? Myslíte si, že Ten, který krásou obdařil hvězdné nebe a majestátem horské štíty, není snad majestátnější a krásnější? Myslíte si, že ten, který rozhýbal planety, hvězdy a galaxie na jejich cestách a který hýbe částicemi v atomu, který dal do pohybu mohutné řeky, nemá snad toto všechno v nekonečné míře Sám v sobě?