Evangelium, které jsme slyšeli, popisuje příběh uzdravení slepého žebráka Bartimaiose. Říká, že když Ježíš spolu se svými učedníky a velkým zástupem odcházel z Jericha, Bartimaios seděl u cesty a žebral. Ve své nemohoucnosti nedokázal nic jiného dělat. Když se dověděl, že jde kolem Ježíš, začal křičet: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Lidé, kteří zbožně naslouchali Ježíši, ho okřikovali, aby mlčel, ale on ještě více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Slepec křičel jako zraněný, jako člověk, kterému se ublížilo. Vnímal, že někde vedle něj jde Ten, který dokáže dát věci jeho života do pořádku a proto křičel. Svým křikem vyrušoval ty, kteří zapomněli, že by měli také k Bohu volat o milost a ve svých modlitbách na Boha křičet, ne proto, že by Bůh udělal snad něco špatné, ale proto, že bez Boží pomoci nás ďábel umoří a zničí.
Bartimaios pravděpodobně už dříve slyšel o Ježíši a toužil se setkat s ním a předestřít mu svůj velký životní problém. Na rozdíl od jiných, nedokázal se dostat na místo, kde byl Ježíš, neboť Ježíš neměl trvalé bydliště, na kterém by se zdržoval. V dnešním evangeliu sám Ježíš jde kolem něj, proto začal volat o pomoc. Něco jiné je vědět o Ježíši ze slyšení a něco jiné je znát ho zblízka jako svého Spasitele. Víra je ze slyšení Božího Slova, ale Láska je plodem setkání s Kristem. Většina z nás zná Ježíše jen ze slyšení. Proto máme právo a povinnost zapojit se do této modlitby slepce, aby naše víra přerostla v poznání a poznání v lásku. On svou modlitbu shrnul do jedné věty, do jedné prosby, kterou nahlas vyslovoval a vykřikoval: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Jeho křik je křikem k Živému Bohu. A Bůh slyší, když k němu voláme. Tyto opakované výkřiky mají moc očistit lidskou duši a připravit ji na vidění Krista.
Jistý duchovní učitel mluví o této modlitbě: „Vím, že pro mnohé duchovní a moudré filozofy, kteří všude hledají svou velikost a činnost, která se zdá pro rozum a pýchu vznešenou, jednoduché ale časté ústní cvičení v modlitbě se může zdát bezvýznamné, zbytečné, ba dokonce směšné. Ale tito nešťastníci se pletou a zapomínají na učení Ježíše Krista: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do nebeského království.“ Snad potřebujeme veliké vzdělání, vědu, učenost, abychom z upřímného srdce řekli: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade!“ Či sám Božský Spasitel neslyšel tuto modlitbu? Copak se touto krátkou modlitbou nedosáhly zázračné věci? Křesťanská duše měj odvahu a nepřestávej vzývat jméno Páně, i kdyby to vzývání vycházelo z roztržitého srdce. Vytrvej, nedej se umlčet a neboj se. Tvá modlitba se častým opakováním očistí sama od sebe.“
Pán Ježíš si nepočíná tak, jak si často počínáme my. Netváří se, že slepého nevidí a neslyší. Bůh vidí i slyší. Ježíš je Život. V něm se ukrývá absolutní vitalita a zdraví. On je nejen Život, ale také Vzkříšení a to je obnova všeho, co je nemocné a dokonce i toho, co zahynulo. Slepý viděl vírou lépe než farizeové, kdo je Ježíš. Když se ho Ježíš přímo zeptal, co od Něho očekává, odpověděl: „ať vidím!“
Možná, kdyby na jeho místě stal slepec odchován naší současnou křesťanskou kulturou, zmenšil by své očekávání na prosbu, aby mu Ježíš poslal nějakého spolehlivého učedníka, který by mu v jeho slepotě pomáhal a s pocitem trpkosti vůči Bohu by dále chodil do kostela spolu se svým průvodcem. Ale Bartimaios byl Žid a ještě k tomu žebrák a věděl, co od koho může očekávat, a proto neumenšoval svou prosbu. Nepřestal prosit, dokud nedosáhl vyslyšení. Křesťané mají právo ustavičně vzývat jméno Pána a Boha.
Východní křesťané vyvodili z této krátké, ale vytrvalé a úspěšné modlitby nový způsob modlitby, která se nazývá modlitba Ježíšova, nebo modlitba k Ježíši. Modlitba Ježíšova spočívá ve vytrvalém opakování té jednoduché prosby, kterou nacházíme v dnešním čtení, po případě jiného jednoduchého výroku. Např.: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“
Nejčastější formulace, která se tradovala v mezi duchovními na Sinaji, v Sýrii a na hoře Athos je vzývání: „Ježíši Kriste, Synu Boží a Pán, smiluj se nad námi hříšnými!“ Spojuje kristologický hymnus svatého Pavla (Flp 2,6-11) s prosbou celníka a slepců. Prostřednictvím této modlitby se srdce naladí na lidskou bídu a současně na milosrdenství Spasitele. Vzývání Ježíšova jména je nejjednodušší cestou ustavičné modlitby. Pokud ji často opakují pokorná a pozorná srdce, nerozplývají se přitom v mnohomluvnosti, ale zachovávají slovo v dobrém a šlechetném srdci a s vytrvalostí, přinášejí úrodu. Taková modlitba je možná v každé době, neboť nevyžaduje pozornost intelektu. Jediným jejím zaujetím je milovat Boha a to oživuje a přeměňuje každý skutek na čin Ježíše Krista.
Není důležité soustředit se na jednotlivá slova modlitby, ale na Boží přítomnost, na společenství s Ježíšem. Principem modlitby je opakované vzývání Ježíšova jména (srov. Jan 14,13-14; 16,23-24), ponoření se do něho. Tak Ježíš postupně může proniknout srdce a celého člověka (1 Jan 4,15). „V nikom jiném není spásy, neboť není pod nebem jiného jména, ve kterém bychom měli být spaseni.“ (Sk 4,12) Časem se modlitba usídlí v srdci člověka, stane se nedílnou součástí osoby, a dá-li Bůh, jednou možná i modlitbou ustavičnou. Ježíšova modlitba je nejjednodušší a účinnou zbraní proti pokušením a stresu. Nemůžeme ze svého nitra vypudit všechny myšlenky, představy a trápení, ale můžeme svou mysl a srdce opakováním modlitby nasměrovat na Krista a všechno ostatní tehdy musí ustoupit. Tato krátká modlitba v sobě obsahuje celou pravdu evangelia. Nejprve vyznáváme, že Ježíš Kristus je Pán a chválíme ho jako pravého Boha. Ve druhé části uznáváme svou hříšnost a prosíme o odpuštění, čímž zároveň vyznáváme víru v milosrdenství a všemohoucnost Boha.
Sv. Řehoř Nazianský (326-390) nám zanechal tyto myšlenky o Ježíšově modlitbě: „Ustavičně žij v modlitbě a vždy děkuj Bohu za všechno, cokoli se s tebou děje. Ať tvůj rozum nepřestane myslet na Boha a jazyk se chrání od hříchu. Něco jiného je láska k moudrosti, a jiné je pamatování na Boha. Pamatovat na Boha je nutnější než dýchání a pokud se lze tak vyjádřit, kromě toho ani nemáme nic jiného dělat, než rozjímat dnem i nocí, večer, ráno i v poledne rozjímat a vzdychat a velebit Pána v každé době, ležíce i stojíce či kráčeje po cestě (Dt 6,7) a také při práci pamatovat na Boha a tímto pamatováním růst v čistotě.“
„Všechno vítězství spočívá v úplném vyhnání každé hříšné myšlenky a všech hloupých vzpomínek Ježíšovou modlitbou. Základem tohoto asketického hrdinství je jednoduchý, psychologický fakt, že náš rozum, když se obrátí k božskému rozumu, nemůže být zaměstnán žádnou myšlenkou a vzdaluje se od každého poznání i smyslových či myšlenkových obrazů.“
„Mlčení je zastavení rozumu a světa, zapomnění na nižší, tajemné poznání vyššího, odložení myšlenek – to je pravá činnost.“
„Tvůj pokoj spočívá v záchraně před vášněmi. Božství, ve svém bytí nedostupné člověku, dělá se přístupným ve svých skutcích nebo energiích a člověk jakoby vchází do Božího pokoje, což jasně vidět v Proměnění na vrchu Tábor.“