Sv. Jan Zlatoústý

Narodil se kolem roku 349 v syrské Antiochii. Vystudoval řečnictví a filozofii, ale brzy dal přednost mnišskému životu. Ve dvaceti letech přijal křest, po vysvěcení na jáhna (kolem 380) se začal věnovat literární činnosti, stal se knězem (386), upozornil na sebe svou výmluvností a v roce 397 byl zvolen za konstantinopolského patriarchu. Vybízel křesťany k péči o chudé, volal po sociální spravedlnosti a otevřeně káral rozmařilý způsob života ve městě a u císařského dvora. Musel proto dvakrát do vyhnanství (403 a 404); i tam však vyvíjel bohatou činnost ve prospěch křesťanů v Arménii, Persii a Sýrii.

Po tříletém pobytu ve východním Turecku byl poslán až na východní břeh Černého moře, cestou však vysílen útrapami zemřel 14.09.407 ve vesnici Komaně (blízko dnešního města Tokátu v severním Turecku). Jeho ostatky byly slavně převezeny do Konstantinopole (438). Ve svých promluvách i spisech vykládal Písmo svaté, prohluboval katolickou nauku a usiloval o obnovu křesťanského života. V roce 1908 byl prohlášen za patrona kazatelů.

Nechme ho dnes promluvit k nám jeho vlastními slovy:

„Dotírají na nás přívaly a hrozivé bouře. Ale nebojíme se, že nás zaplaví, protože stojíme na skále. Ať sebevíc zuří moře, skálu neroztříští, ať sebevíc se zdvihá vlnobití, Ježíšovu lodičku nezatopí. A tak se ptám: Čeho bychom se báli? Snad smrti? Pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Nebo snad vyhnanství? Nu řekni! Hospodinu náleží země i to, co je na ní. Nebo že nám propadne majetek? Nic jsme si na svět nepřinesli a určitě si odtud také nic nebudeme moci odnést. Takže nic nedbám toho, čím hrozí tento svět, a co mi nabízí, je mi k smíchu. Z chudoby strach nemám, nejsem chtivý bohatství. Smrti se nebojím, žít netoužím, leda pro vaše dobro. Právě proto vám připomínám, co se děje, milovaní, a prosím vás, abyste neztráceli naději.

Což neslyšíš, jak Pán říká: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich? A že by nebyl tam, kde je tolik lidí spojeno poutem lásky? Mám přece jeho záruku. Nebo snad spoléhám na vlastní síly? Mám to od něho černé na bílém. O to se mohu opřít, na to se mohu spolehnout, tady vždycky najdu klidný přístav. Byť se otřásá celý svět, já vlastním jeho přípis, čtu si jeho slova, v nich mám své hradby a svou stráž. Jaká že jsou to slova? Já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa!

Kristus je se mnou, koho bych se bál? Aťsi proti mně běsní přívaly vod, a třeba celé moře, třeba i hněv mocných; nic z toho pro mě nemá větší cenu než pavučina. A kdyby mě tu nezdržovala vaše opravdová láska, hned dnes bych se nezdráhal jít jinam. Vždycky si totiž říkám: Pane, buď vůle tvá. Udělám, ne co chce tenhle nebo tamten, ale co chceš ty. V tom je má pevnost, má nepřístupná skála, má spolehlivá opora. Chce-li to Bůh, budiž. Chce-li, abych tady zůstal, díky mu. A chce-li snad, abych byl kdekoli jinde, zase mu děkuji. A všude, kde jsem, jste také vy, všude, kde jste vy, jsem i já, neboť jsme jedno tělo a tělo patří k hlavě jako hlava k tělu. Dělí nás vzdálenost, ale spojuje láska, a tak ani smrt nás nemůže rozdělit. A kdyby třeba i mé tělo umřelo, má duše bude žít a bude myslet na svůj lid.

Vy jste moji spoluobčané, moji otcové, bratři a synové, vy jste mé údy a mé tělo, vy jste mé světlo, mnohem dražší než světlo pozemské, než slunce. Však také, co pro mě může znamenat sluneční paprsek proti vaší lásce? Jeho záře je sice pro můj pozemský život užitečná, ale vaše láska je mou korunou pro budoucnost věčnou.“ (Ante exsilium, nn. 1-3: PG 52, 427-430)